Kvalifikace MEJ 2010 - Maďarsko - ale také náš juniorský volejbal, ´91/92

Kvalifikace MEJ - Maďarsko
(6. až 12. 4. 2010)

Není zrovna lehké napsat článek o volejbalové anabázi juniorů ročníku 91 v Maďarsku a zachovat při tom věcnost, chladnou hlavu, exaktnost a pokud možno nikoho neobvinit a zároveň jasně ukázat nějaké příčiny, PROČ, či dokonce navrhnout něco, co by změnilo tu černočernou tmu na konci tunelu v aspoň malé světýlko.

Začnu tím nejjednodušším, a to charakteristikou družstev zúčastněných na kvalifikaci. Nebudu se zabývat výsledky, nebudu ani hodnotit jednotlivá utkání ČR, nebudu pátrat po psychologických a jiných příčinách výsledků. To vše jistě popíše odpovědný trenér a také statistik přispěje svou hřivnou do mozaiky. V článku najdte odkazy na videa z utkání kvalifikace.

Poctivě jsem odsledoval všechny zápasy šestičlenné skupiny. Poctivě jsem prostudoval všechny statistiky po utkáních všech družstev.
Obecně mohu konstatovat - bez ohledu na výsledek našeho družstva - že volejbalová úroveň zápasů první trojky (Srbsko, Belgie, Řecko) a některé zápasy těchto tří družstev s Maďarskem, byly na vyšší úrovni než kvalifikační skupina na ME v Brně, kterou jsem před dvěma roky viděl v Rakousku.

Bylo se na co dívat a některé výkony by byly ozdobou i v naší nejvyšší soutěži mužů. Výšky a dosahy jsou z oficiálních soupisek a je nutno je brát s rezervou (speciálně Srbové měli v dosazích podhodnocené údaje). Výšky už byly asi věrohodnější, nicméně spíše naopak oproti dosahům ve výskoku, nadhodnocené.

Rumunsko: foto

• výškový průměr základní šestky: 197,5 cm, (195 cm s menším S);
• dosah základní šestky dle soupisek: 334 cm;
• volejbalově nejslabší družstvo;
• jednoduchá útočná hra s relativně dobrým středem (hráli hodně úder „4“) s velkou chybovostí na kůlech;
• nahrávka na kůl pomalá;
• pouze průměrná mezihra, nepečlivost v jednoduchých HČJ;
• rychlá ztráta koncentrace po několika chybách;
• výborný nahrávač, který převyšoval své okolí (výborně podával, útočil – v jednom utkání hrál i na univerzálu a patřil k nejlepším);
• na postu S nastupoval do základu a pak střídal smečař s výškou 181 cm (nehrál špatně, ale v rozhodujících okamžicích to byl problém).

Výsledný dojem:
Dobře somaticky postavené družstvo (až na jednoho malého S), s výborným a tvrdým rozsmečováním, které jakoby nebylo dostatečně trénované a chyběla mu volejbalovost.

Maďarsko: foto

• výškový průměr základní šestky: 198 cm;
• dosah základní šestky: 331,3 cm;
• družstvo bylo domácím prostředím velmi dobře motivované a bojovné;
• v HČJ byly pouze průměrní, chyběla větší přesnost a měkkost herního projevu;
• měli ve svém středu výborně somaticky disponovaného univerzála (Bároti – 206 cm s dosahem 347 cm);
• v útoku se opírali právě o univerzála, hráli pomalu s náznaky složitějších kombinací („5“ do zóny IV);
• relativně málo hráli středem;
• měli výborného nahrávače, a to jak somaticky, tak technicky a také i taktikou;
• nevyrovnané smečařské duo, kdy Csanyi výrazně převyšoval svého druha a plně se vyrovnal svojí smečařskou invencí, úderovým repertoárem S prvních třech družstev.

Výsledný dojem:

Viděl jsem takto již čtvrtý výběr Maďarska za posledních 15 let (od ročníku 1981). Je vidět pokrok, zatím ovšem jen v jednotlivcích; jako tým jsou zatím pořád stejní, není vidět nějaká koncepce v útoku, obraně či v jiných týmových aktivitách.

Řecko: foto

• výškový průměr základní šestky: 198,1 cm (dle mého názoru – nadsazené, nebyli větší než náš tým a náš Lohr byl jasně vyšší než jejich nejvyšší hráč);
• dosah základní šestky: 328 cm (myslím si, že skutečnost byla o něco vyšší, ale ne výrazně);
• vynikající HČJ, klasické jižní pojetí hry v poli s hraním jednou rukou, převaly, měkkost všech činností; tímto oplývali nejen S a libero či N, ale i blokaři;
• vizuálně nejstarší tým (vousy, zájem o děvčata i schopnost je oslovit);
• vynikající nahrávač (185 cm) se schopností nahrávat v maximální výskoku, s velkou přesností na dlouhou vzdálenost, jasný dirigent hry, vynikající technik se schopností nahrávat zády k síti, čelem k síti, „fintit“, organizovat hru na bod po míči zadarmo formou signálu;
• výborná hra středem založená na nahrávkách „4“ a „3“ (všechna družstva Řecka, která jsem měl tu čest potkat, hrála výborně středem a všechna výborně uměla „3“ a „4“);
• útok je velmi rychlý – blokař je v předstihu a umí hrát mimo osu;
• výborný doskok z VI, zapojený do kombinace, nikoliv jako nouze (častý jev u nás);
• útočná činnost pestrá, se signálem na bod, skoro bezchybná;
• vynikající libero a příjem, který si poradil i s vynikajícím a tvrdým podáním Srbska.

Výsledný dojem:

Také jsem už viděl několik výběrů Řecka a mají vždy stejné znaky. Výborné individuální herní činnosti, vynikající hra středem a výborná hra v poli. Je poznat týmová filosofie, a to jak v útoku, tak v dalších činnostech.

Belgie: foto

• výškový průměr základní šestky: 193,5 cm;
• dosah základní šestky: 337,6 cm;
• družstvo centralizované ve Vilvorde, s nejvíce a nejlépe propracovaným útokem, vynikající a doslova bezchybná mezihra, obrana hrající na hranici sebeobětování (nebojácnost ve vyhledávání odkrytých míst proti útočícím hráčům);
• nahrávač hrající na naše poměry vražedně rychle na oba kůly a „handu“ zvláště, nahrávka přes celé hřiště má charakter „4“. Technicky hrající trochu jinak než N Řecka či Srbska, nehraje z maximálního výskoku, ale výborně klame postavením těla a schopností pouze zápěstím dostat míč tam, kam chce (185 cm);
• útočná činnost: zapojený doskok z VI při „4" nebo „3" předního smečaře, zkrácené střelby na oba kůly, křížení z handy i z hlavního kůlu, blokaři útočí „4", „3", „1", odskočená „1", doskok z  I hraný stejně rychle jako střelba do handy (charakter „4"), modifikace při útoku na bod po lehkém míči, vždy nějaký signál;
• výborné libero hrající v různých zónách pole a opravdu pracující jako hlavní postava obrany družstva, včetně volby místa vykrývání, dirigování obrany při míči zadarmo, obrany v hlavních směrech útočné činnosti soupeře;
• hlavní postavy útoku:
  • smečař Deroo – 200 cm a 355 cm dosah a navíc velký rejstřík úderů od ostré diagonály po ulívku roládou, sklepku, nahození, údery přes blok (fyzicky stejně dobře vybavený jako Bároti v týmu Maďarska, ale rozdíl třídy v tom, co volejbalově umí),
  • univerzál Christiansen – 188 cm a 334 cm dosah, hrající doskok na hranicí únosnosti v rychlosti, výborný technik v úderech (přes blok, vedle, nahození, vytlučení) a také velmi tvrdý;
• družstvo vypadalo na první pohled, že jim posilovna není cizí: vyrýsovaní, tvrdí, bez špetky zbytečného tuku.

Výsledný dojem:

V současné době ideál, ke kterému shlížím jako ke svatému obrázku, fascinovala mě jejich mezihra a samozřejmě rychlost nahrávky.

Srbsko: foto

• výškový průměr základní šestky: 199 cm;
• dosah základní šestky: nemá cenu interpretovat fakta ze soupisky, protože vůbec nekorespondovala se skutečností;
• klasické družstvo ze Srbska, nehrající tak rychle jako třeba Belgie, ale zase ne moc pomalu, rychlost byla hlavně v nahrávce „do handy“;
• dobré herní činnost jednotlivce a výborná hra v obraně na síti;
• útočná činnost postavená více na individualitách než na týmové spolupráci, ale přesto nakonec týmová;
• neskutečně drzý smečař (levák) ročník 93, který byl tváří družstva, s velkým úderovým rejstříkem a vynikající ulívkou a schopný v některých chvílích držet prapor útoku úplně sám;
• univerzál s parametry dospělého reprezentanta a výborným úderem z I;
• dobrý a klidný nahrávač, který technikou jakoby z oka vypadl Grbičovi (i s jeho rychlejší nahrávkou „do handy“ než do hlavního kůlu);
• nejlepší činností týmu byl výborný blok na kůlech.

Výsledný dojem:

Srbové neměli v ročníku 1989 dobré družstvo (nikam nepostoupilo), ale současný ročník jim vše vrátí, družstvo má parametry, bojovnost, sebevědomí a umí. V turnaji se dvakrát dostalo z lopaty hrobníka a vždy měl člověk dojem, že jen přeřadilo na jiný výkonnostní stupeň.

Česko: foto

• výškový průměr základní šestky: 193 cm;
• dosah základní šestky: 333 cm;
• průměrné až podprůměrné HČJ, nejmarkantnější v příjmu (zvláště příjem prsty velmi nepřesný a neklidný – míč neustále někam rotuje);
• neklidná mezihra s nepřesností při relativně jednoduchých míčích;
• relativně jednoduchý až primitivní útok – většinou pouze úder „1" a středně pomalá střelba na oba kůly, pomalý doskok z I; doskok z VI nezapojený do útočného systému, hraný jako útok na bod po průměrně vybraném míči a nemající žádnou souvislost s tím, co hraje středový hráč;
• útok středem byl většinou veden pouze jedním způsobem a většinou i nedůrazně;
• na smeči nastupoval a byl nejvýraznější postavou Hadrava, který zřejmě jediný obstál ve srovnání s hráči soupeřů, vyrovnal se jak fyzicky, tak i rejstříkem úderů, vytloukáním, schopností jít přes blok, trochu chyběla větší jistota či rejstřík na ulívce, výborně podával, bohužel se nevyhnul zkratu v koncovce s Rumunskem, kdy za stavu 14:12 vyhodil a pak nedal podání za stavu 15:14;
• další smečaři – nejčastěji Matějka či Tomáš Sobek již za soupeři zaostávali jak v jistotě úderu, v úderové pestrosti, příjmu a hře v poli;
• libero odehrálo turnaj zjevně pod své možnosti, a to jak na příjmu, ale hlavně v poli;
• družstvo zjevně trpělo neexistencí dobrého univerzála, kde se dlouhodobě nedařilo ani T. Sobkovi, Kubošovi, či Kučerovi;
• oba nahrávači patřili ve srovnání se svými soupeře k méně přesným, méně nápaditým, ani jeden hru neřídí, nediriguje, oba mají výborné somatické parametry, a zjevné problémy s technikou odbíjení (relativně dost nahrávek, z kterých nešlo útočit, včetně několika dvojáků).

Výsledný dojem:

Družstvo by „v jiném týdnu a při troše štěstí“ mohlo skončit na čtvrtém místě, ale na první tři celky se dívalo hodně z dálky, možná i větší než se dívalo RD r.1989 v Brně.
Viděl jsem družstvo hrát lépe, s lepšími výkony ve všech řadách.
Nicméně herně je družstvo jasně pouze průměrné, i když jeho (somatické) parametry nejsou až tak špatné.

Prostě družstvo bylo horší volejbalově a ne tím, co rádi všichni používáme jako omluvu svých porážek, a to výškovými parametry či dosahy.

Po takové charakteristice se sluší říci nějaké závěry, které by ukázaly možné směry, jak neradostnou skutečnost změnit.
Protože jsem, pokud jde o práci s reprezentačními družstvy, už docela veterán a protože na rozdíl od mnoha kritiků, kteří jsou se svými závěry docela rychle hotoví (může za to svaz, Lébl, trenéři RD, nedostatek peněz), a navíc jsem byl dlouho i na druhé straně, tzn. trenér mládeže (v současné 91 je pět hráčů, které jsem trénoval v žákovském věku), nevidím ten problém tak černobíle.

RD i při centralizovaném způsobu práce je jenom špičkou ledovce celého hnutí a je výsledkem práce všech (teď se často zdůrazňuje pojem „Volejbalové hnutí“), kdo se v ČVS snaží pracovat s mládeží, ale i s dospělými.

Teď by následoval podrobný rozbor, co všechno děláme jinak a většinou špatně oproti našim soupeřům. Sepsal jsem toho skoro na 5 stránek počítačového psaní a již po první stránce se mi z podvědomí drala myšlenka „vždyť to jsi už napsal a popsal několikrát“.
Ano, vše už z mé strany bylo popsáno a napsáno několikrát, ať už na stránkách p. Haníka, na stránkách svazu, na přednáškách trenérské I, II, III.

Dodnes si pamatuji jednu reakci, tuším „Big kauče“ (tak se podepisoval), který napsal něco v tom duchu, že jsem dobře popsal, co neumíme a v čem zaostáváme a teď už to chce také napsat něco, jak z toho ven. Vždy je jednodušší něco popsat než něco vytvořit, či v tomto případě přetvořit a přerodit do lepší podoby.

Jako hlavní vyústění mého příspěvku bych si dovolil zrekapitulovat běžné názory, které jsem buď zaslechl mezi trenéry či četl na různých stránkách (ČVS, Haníkův web, idnes, a další).

1. Způsobil to převod peněz z SCM (klubová družstva – u chlapců 8 družstev) na reprezentaci, kluby mají málo peněz a proto méně trénují apod.
   Tvrzení, o kterém se může vést diskuze, ale které není oprávněné v případě ročníku 87, 89., a jen částečně by se mohlo projevit na ročníku 91.
   Z jednoduchého důvodu, protože až do roku 2007/2008 dostávaly všechny peníze SCM kluby, a přiznejme si, výsledky také nebyly. Asi by těžko někdo přistupoval k nepopulární reformě a šel do konfliktu s kluby, pokud by výsledky byly dobré.
   Nebyly, a to hodnocení, které mi tak připadalo známé, jsem psal právě tehdy, před těmi x lety, kdy náš systém SCM fungoval hlavně k plné spokojenosti klubů.
   
2. Centralizace – centralizace se bezpochyby pro kluby musí jevit jako nepříjemná věc: omezila jejich zdroj příjmů do klubů (se kterým nakládaly dle svého „uvážení“), vliv na reprezentanty. Hráči systém leckdy slušně zneužívali, a doma toho moc nenatrénovali. Jenže o to větší měli hráči objem v reprezentaci a o to více hráči – reprezentanti - hráli v RD. Objemem za trénováním v klubech nezaostali a trénovali s kvalitnějším okolím - spoluhráči z RD, než v klubech. (Faktem je, že lepší formu nikdo zatím nevymyslel).
3. U reprezentace jsou špatní trenéři – otázka, která je velice nepříjemná a špatně se uchopuje. Znám osobně všechny trenéry, kteří se u RD mládeže objevili od ročníku 1975.
   Za úspěšné (ovšem pouze z hlediska pohledu z Čech) lze považovat Petra Broma – ročník 1979, J. Zacha – ročník 1981, Petra Judu – ročník 1985.
   Ostatní ročníky byly neúspěšné – vystřídali se tam trenéři Malina, Šamšula, Bednář, Malán, Vašina. A to přece nejsou špatní trenéři. Ostatně jména Šamšula, Malina jsou dále hlavními trenéry juniorů v Praze a Brně, v současnosti to jsou hlavní dodavatelé hráčů (kromě Příbrami) do juniorské reprezentace. Pokud jsou všichni tak špatní, proč už je minimálně na úrovni klubů někdo nevystřídal.
   Proč se za posledních 15 let neobjevila v juniorském klubovém volejbale žádná výrazná tvář, která by na sebe upozornila nějakým výrazným úspěchem, publikační činností a dalším. Bohužel se neobjevila!
   Při kritice RD trenérů nesmíme zapomenout na zásadní skutečnost – každý reprezentační trenér pracuje jen s těmi hráči, které „vyprodukuje a připraví“ celý náš systém (naše hnutí).
   Každý mládežnický trenér nese tedy podíl odpovědnosti na výsledku všech mládežnických reprezentačních družstev.
   
   Zajímavé je, že se do trénování RD nijak nehrnou bývalí hráči, kteří se pozvolna vrací do Čech. Čekal jsem to a dokonce jsem některé i neformálně kontaktoval. Bohužel moc zájmu nebylo. Proč nechám zatím bez komentáře.
   
   Personální otázka je vždy spojena s mnoha emocemi, politikou, ale nemám dojem, že reprezentační trenéři jsou Ti, co vše způsobili a vsadím se o bednu čehokoliv, že jiná jména by výsledkově dopadla stejně.
4. Do systému se nám nedostávají ti správní – to je asi pravda, vždycky lze říci, že kdyby se, … tak bychom. Podle mého názoru jen částečně pravda. Jsou státy s prokazatelně menším počtem hráčů a s menším potenciálem hráčů a přesto nás v poslední době začínají přehrávat (Belgie má stejný počet evidovaných členů – 50 000) o Slovinsku, Slovensku a jiných státech to lze říci také.
5. Málo peněz do mládeže – už se pohybuju ve vrcholovém juniorském volejbale přes dvacet let, ale co slyším kolem sebe od trenérů RD různých zemí, tak až na země s centralizací, kde jde relativně dost peněz do poměrně malé skupiny hráčů, tak určitě nepatříme k chudým volejbalovým zemím.
   Když se některých zahraničních trenérů zeptám, jestli jsou kluby podporovány svazem (časté stesky v dnešním boji o vedení svazu), jen se shovívavě usmějí.
   Nejsme asi moc bohatí, ale určitě ne chudí, abychom si peníze brali jako hlavní argument neúspěchů.

Dalo by se psát donekonečna.

Takže tedy proč?

Dle mého názoru to je - alespoň když se to napíše na papír - velice jednoduché.

Je to proto, že špatně trénujeme, a to bez sjednocené elementární metodiky volejbalových základů, od HČJ až po herní systémy, útočné a obranné systémy, přístupu ke hře, lásce ke hře.

Přestože se udělala řada opatření (nové metodické publikace, systém školení trenérů), nepodařilo se nám jako celku zachytit vývoj v zahraničí a stojíme. Svět se kolem nás pohybuje, pracuje a ten náš stojí, věnuje se politice a teď se ještě docela dobře hádá. Nikdo by se neměl zbytečně urážet, kritiku cílím i na sebe a vážím si všech, kdo leckdy zadarmo či malý peníz tu volejbalovou káru táhnou, jenže svět se pohnul a náš se musí pohnout také, a to ve všech sférách najednou. Od žákovského volejbalu, až po ten vrcholový – protože ten náš volejbalový svět tvoříme všichni.

Máme teď pouze dvě volby. Buď se spokojíme se současností a reprezentaci jako zrcadlo kvality volejbalu v zemi budeme odsouvat, nepodporovat, pomlouvat, znevažovat a nadřazovat vše klubovým zájmům, anebo si sedneme k jednomu stolu (Rada mládeže), vyříkáme si problémy, změníme to, co se změnit musí a budeme trpělivě a společně pracovat na zachování volejbalové budoucnosti, neboť práci ve výchově a úroveň hráčů neovlivní Lébl či kdokoliv jiný, ani správní rada, ani vedení klubů, ale pouze my trenéři.

 

Jiří ZACH