Trenérský notes 3/24: Jak jí mám motivovat?

„Zítra se musím učit. Ve středu mám autoškolu. O víkendu jedeme na hory.“ Také to slýcháte častěji, než byste si jako trenéři přáli? A pokládáte si pak otázku: Jak ji mám motivovat, aby byla na každém tréninku a o víkendu na utkání, které je přeci vrcholem celého procesu? Proto to přeci snad dělá, ne?

Odpověď je vlastně překvapivě poměrně jednoduchá. Velmi těžko a omezeně. Abychom pronikli přeci jen trošku hlouběji do nitra mladé hráčky, musíme se seznámit s některými poznatky.

Co to vlastně je motivace? Motivace je vnitřní stav každého jedince, který je nedílně spjat s osobností každého konkrétního člověka. V psychologické teorii se setkáme s rozdělením na vnitřní a vnější motivaci. Jak jsme si řekli výše, tak vnitřní motivace vychází z nitra každého jedince, je poměrně stálá a její změny jsou tudíž jen minimálně ovlivnitelné. Naopak vnější motivace je působení z okolí. Zde můžeš, trenére, trošku zajásat, protože nacházíš určitý prostor pro své působení. Přesto nezapomeň, že i když využíváš vnější motivaci, tak ve skutečnosti působíš na motivaci vnitřní. 

Nejlépe si to ukážeme na jednoduchém příkladu. Rodič slíbí svému dítěti, že pokud bude po celý měsíc na všech tréninkách, tak mu koupí nový mobil. A dítě skutečně poctivě celý měsíc na tréninky chodí a trénuje. Bylo by však bláhové myslet si, že se změnil jeho vnitřní motiv a chce chodit na volejbal, pokud o něj předtím nejevil valný zájem. Vnějším působením jsme sice dosáhli toho, že dítě má 100% účast na tréninkách, ale nechodí tam, protože ho to baví (což bychom si přáli, aby byl primární motiv), ale proto, že chce nový mobil (skutečný motiv). Pokud rodič očekává, že i následující měsíc bude účast jeho potomka stejná, tak se zřejmě hodně hrubě splete. Pokud se uchýlíme k vnější motivaci, tak musíme mít na paměti, že její působení je krátkodobě sice úspěšné (dítě je opravdu na každém tréninku), ale v dlouhodobém čase je spíše kontraproduktivní. Pokud chceme, aby naše působení vyvolalo trvalejší změny, tak musíme doufat, pokud použijeme náš příklad s mobilem, že dítě si během onoho měsíce na volejbale najde nové kamarády, začne ho bavit sport, zaujme ho autorita trenéra či zjistí, že udělal velké pokroky ve volejbale a mohl by být dobrý a v důsledku některého z výše uvedených faktorů se mu začne sám věnovat.

Trenér se tak někdy ocitá v pozici, kdy mnohdy má větší zájem „o sport“ (výkon, výsledek…) než jeho svěřenec. Ve své praxi musí respektovat, že s motivací dítěte toho příliš nezvládne. V rámci svého působení má velmi omezené nástroje:

• vybrat si hráče, kteří mají stejný motiv
• identifikovat primární motivy hráčů, které musí respektovat
• může se pokusit svými postoji, autoritou, příkladem či zásadami formovat motivy a potřeby svých hráčů
• přes vnější motivaci se pokusit u hráčů probudit motivy jiné

Pokud toto trenér nebude brát v potaz a stále se bude trápit problémy formulované větami typu: To jí přece musí bavit! Jak to, že nechce vyhrát? Jak to, že místo, aby pomohla týmu, tak radši jede s přítelem na víkend? Ocitne se tak v začarovaném kruhu, ze kterého není úniku. A upřímně si přiznejme, že není opravdu nic divného na tom, že 10letý kluk nechce trávit víkendy na lavičce, byť by tím podpořil tým, či že 16letou dívku neuspokojí každodenní dril, mlácení o zem či řvaní trenéra nebo že maturant, který ví, že ho volejbal určitě nebude živit, nechce být každý den na tréninku.

Řekli jsme si, že změnit motivy hráče je věc velice obtížná, dlouhodobá a s nejistým výsledkem. V závěru dnešního dílu je ještě nutné dodat, že naopak velmi snadno můžeme hráče demotivovat. Aniž bychom si to uvědomovali, tak jednou holou větou můžeme zničit velký dětský sen a zastavit celý hnací motor, který vede hráče k jeho naplnění. V poslední větě ještě musíme zmínit, že pokud trenér motivuje hráče ve svém zájmu (a proti zájmu hráče), tak se z vnější motivace stává manipulace!

Autor: Ondřej Foltýn