Junioři ročníku ´89/90 a SCM – ČVS, 2009

Projekt dlouhodobé herní přípravy

Ročník 1989/90 definitivně skončil svoji pouť po reprezentačních palubovkách a trochu netradičně a možná až nepříjemně pro mnohé, skončil vítězstvím a dle mého názoru i nadějí.
O výsledcích si každý mohl přečíst na webu ČVS a o tom proč se zmiňuji o naději vysvětlím až v závěru tohoto pojednání.

Jestli se někdy ve volejbalových dějinách objeví tento ročník, tak bohužel ne kvůli svým úspěchům, ale kvůli tomu, že se jako první ročník v dějinách volejbalu v Čechách zúčastnil „Projektu“ dlouhodobé herní přípravy (Dále Projekt).
První pokus jak nahradit stávající systém přípravy mládežnických reprezentací s nímž nám začal mládežnický volejbal v Evropě utíkat. Systém, který používá řada i volejbalově vyspělejších zemí v Evropě a světě vůbec.

Jedna etapa jejich volejbalového života skončila a je čas na hodnocení cesty ročníku 89/90 po juniorských palubovkách. Z hlediska výsledků a tedy postupu na nejrůznější mistrovství celek nikam nepostoupil a vždy zůstal, leckdy sice jen stupínek, na nepostupové příčce.

Kvalifikace na ME kadetů v Turecku: třetí místo po smolném zápase s domácím celkem.

Kvalifikace na MS juniorů: porážka s Ruskem a druhé nepostupové místo. Porážka s Ruskem byla až na třetí set důstojná a ve druhém setu hrálo družstvo ČR zřejmě svůj nejlepší set pod mým vedením.
Zápas s Ukrajinou byl velmi vyrovnaný a přesto, že tým prohrával po dvou vyrovnaných setech 0:2, přesto se dokázal vzchopit a strhnout vítězství na svou stranu. Toto vítězství bych považoval za vítězství projektu SCM – ČVS. Bylo doslova cítit, že družstvo má neustále z čeho brát. Pokud vůbec lze srovnávat družstva, která se nikdy nestřetla (ale střetli jsme se s jejich soupeři), patří ročník ´89 někam do pomyslného středu kontinentu.

Z hlediska naší historie samozřejmě neuspokojivý výsledek, z hlediska reality, která nás obklopuje, vcelku normální výsledek. Mimo hokeje a občas fotbalu (a to spíše v minulosti než současnosti) nepatří Česko v míčových sportech nikde k premiantům. A pokud má Česko někde ve sportu dobré výsledky, určitě to není v kolektivních sportech. Proč je tomu tak, je na dlouhou diskusi. Každý kolektivní sport má svá specifika a zároveň některé problémy mají až překvapivě stejnou podobu ať už se jedná o fotbal, hokej či volejbal.

Ročník ´89 měl také svá specifika. Po nadějném úvodu (úspěch na turnaji v Polsku) kdy jsme drželi krok s Polskem ve věku 15 let, po vítězném turnaji v Maďarsku, kde ovšem mimo dobrého Tunisu, nebyl žádný celek širší špičky Evropy, přišlo první varování v podobě střetu s týmem Ruska a Polska, kteří nás v srpnu přivítali po jejich měsíčním nepřetržitém soustředění.
Rozdíl byl v řádech a všem nám bylo jasné, že pokud aspoň nesrovnáme krok v objemu, nemáme na Rusko s výškovým průměrem přes dva metry (libero nejmenší hráč na hřišti – 196 cm) a na Polsko, praktikující zavedený způsob centralizace, vůbec nárok. Bohužel ke zvýšení objemu (vůbec nemluvím o hráčích, protože hráčská osobnost, které by přesahovala svým rozměrem ať už fyzickým, herním, technickým nebo psychickým se v týmu nevyskytovala) nemohlo dojít, protože chyběly termíny a částečně i finanční prostředky.

Kvalifikace se prohrála a já měl pocit, který jsem měl u tohoto družstva pak ještě několikrát.
Jako kdyby mi chyběl čas, dva až tři měsíce soustavné práce. Jenže tento pocit má člověk, který cítí odpovědnost, skoro vždycky když prohraje. Protože jsem již prošel obdobným cyklem s ročníkem 1981, musel jsem chtě nechtě srovnávat. Ročník 1981 také musel projít kvalifikací (prošel vítězně v domácí kvalifikaci v Liberci), jenže ročník 1981 měl prostě velké štěstí. Pořádání Olympiády mládeže v Moskvě a placenou přípravu od jiného subjektu.
Spoustu mezinárodních zápasů, protože na Olympiádě si družstvo udělalo jméno a bylo všude zváno. Samozřejmě jsem si dělal srovnání a objem ´89 a ´81 v první polovině jejich působení. Objem ročníku 1989 byl zhruba někde na 50 % v neprospěch ´89.

Skoro stejná slova jsem použil v mých různých článcích na webu Z. Haníka a řekl bych, že jsem se takto vyjadřoval na všech možných grémiích. Družstvo ´89 dostalo pořádáním ME v Brně možnost dohnat v ukazatelích objemu a kvality přípravy ročník ´81.
Nepodařilo se to proměnit ve výsledek, ale objem vložený do hráčů se nikdy úplně neztratí. Po ME přišel Projekt dlouhodobé herní přípravy , který tomuto celku dal třetí šanci. Hrála se extraliga mužů a celek všechny zápasy prohrál, ač byl v několika případech blízko vítězství a ačkoliv sehrál řadu zápasů, které byly kvalitní a donutil své extraligové soupeře hrát na maximum.

Po extralize mužů přišla relativně krátká příprava v podobě 12 tréninkových dnů a družstvo odletělo na kvalifikaci na MS do Moskvy. Ve třech zápasech družstvo nezklamalo a já měl opět dojem, že jsem časově pozadu. Taková odolnost a vyzrálý výkon ve vypjatých chvílích měl přijít před rokem. Bohužel nepřišel. Na Rusy nebylo. To by družstvo muselo ke svému dobrému volejbalovému projevu přidat ještě navíc výrazné osobnosti, které by dokázaly vyrovnat velký fyzický rozdíl.

A teď asi to hlavní co každý očekává a to jestli byl Projekt pro celek přínosem a jestli ty přínosy nebyly zaplaceny velkou daní v podobě sporů, narušení sociálního klima hráčů, znehodnocení soutěží, oslabení extraligových celků, naučení se prohrávání apod.

Bylo by naivní si myslet, že po roce práce v novém systému dojde k nápravě všech neduhů mládežnického volejbalu a reprezentace mládeže vykročí ke světlým a nekomplikovaným zítřkům.Pokusím se odpovědět na nejčastěji pokládané otázky a pochybnosti.

Takže trochu popořadě:

1. Došlo hraním v Projektu dlouhodobé herní přípravy ke zlepšení hráčů individuálně?
Odpověď je z mého hlediska jasná. Ke zlepšení došlo, ale pro odpůrce je jasné, že se to nedá změřit a podléhá to osobnímu subjektivnímu hodnocení. Hráči se v tomto věku zlepšují pokud trénují skoro automaticky, takže nelze exaktně říci ano nebo ne, ale můj dojem je kladný.

2. Zlepšil se tým jako celek – jinými slovy byla účast v „Projektu“ přínosem pro herní projev týmu?
Odpověď je po výsledku v Moskvě a přípravných zápasech více než jasná. Nic to nemění na faktu, že se do družstva dostali hráči, kteří neabsolvovali celou centralizovanou přípravu.
Chochlík, Šášek, Michálek. Každý z těchto hráčů měl jiný důvod se „Projektu“ nezúčastnit, ale k jejich dobru nutno přičíst, že mentálně a lidsky na reprezentaci nikdy nezanevřeli a udržovali s týmem kontakt. Družstvo se zlepšilo a hrálo daleko kompaktněji a s méně chybami než by hrálo bez centralizované přípravy.

3. Zvětšil se objem práce hráčů když byli v „Projektu“?
Hráči, kteří se „Projektu“ zúčastnili, absolvovali celkově 133 tréninkových jednotek a odehráli 22 zápasů. Z hlediska zatížení v čase to představovalo 83 dnů. Pokud by hráči absolvovali svůj normální průměrný objem ve svých klubech. Jedná se o juniorské extraligové družstvo, kde se trénuje papírově 4 x a skutečnost je někde mezi hodnotou 3 až 4 tréninky. Posuzuji podle tréninkových plánů SCM. Ovšem jsou výjimky, kde se trénuje více. V Brně, kde část hráčů jsou studenty sportovního gymnázia. Hráči by absolvovali za říjen až únor řádově 64 tréninkových dnů a 14 hracích dnů. Takže součet je 78 dní. Při hodnocení u reprezentace neberu v potaz, že hráči trénovali také v oddíle. Hráči a oddíly se v tomto velmi lišili a také se lišila situace jednotlivých hráčů (Svoboda začal studovat vysokou školu a musel si hledat v Praze náhradní řešení). Nejlepší a standardní to bylo v Brně. Dá se říci, že hráči objektivně a statisticky absolvovali zhruba 1,5 tréninku v oddíle a dva dny zatížení. Jestliže tedy vezmu zhruba 18 týdnů v soutěži (říjen, listopad, prosinec, leden, částečně únor) a vynásobím18 x1,5. Je výsledek 27 tréninků a 36 dnů zatížení. Výsledné číslo pro Pekárka a další hráče, kteří absolvovali celý „Projekt“ bylo 119 dnů zatížení a 160 tréninkových jednotek. Objektivní bude srovnání s plány družstev SCM tak jak mi byly předány na soutěžní období 2008/2009.

Srovnání by bylo nejlepší s plány SCM Brna, které bylo největším dodavatel do „Projektu“ juniorů ´89. Cituji z plánu: Počet TJ – 356, dnů zatížení – 263. Tyto ukazatele jsou na časové období 4. 8. 2008 až 29. 6. 2009. Trochu složitějším výpočtem, abych nevytvořil dojem podjatosti jsem vzal u Brna pouze ukazatel na soutěžní období a vypočítal zatížení na jeden měsíc (u Brna činil 24 dní zatížení) a vynásobil pěti měsíci jako hrála reprezentace. Výsledek je 120 dní zatížení a řádově kolem 210 tréninků. Je také jasné, že počet dnů zatížení v „Projektu“ musel být zákonitě menší (trénovalo se čtvrtek až neděle, tedy vždy 4 dny) Klub má k dispozici dnů 7).

Závěr: extraligové celky mužů absolvují dle mého názoru v týdenním cyklu pět dnů zatížení a zápas a zhruba 7 až 9 tréninkových jednotek (samozřejmě to nevím přesně, nikdo to nesleduje a nezveřejňuje, zřejmě je to součástí oddílového tajemství a každý celek to dělá trochu jinak). Převedeno do měsíce, družstvo absolvuje se zápasem 24 dnů zatížení (6 x 4) a zhruba 4 x 9= 36 TJ a nebo 4 x 7 = 28 TJ.
V „Projektu“ při započítání 1,5 dne zatížení v oddíle a 2 TJ se jedná o číslo: 24 dní zatížení a 6 TJ x 4 týdny = 24 TJ za týden a při přičtení oddílového tréninku tak 24 + 8= 32 TJ. Z uvedeného vyplývá, že tréninkový objem „Projektu“ byl velký a byl tím, za co jsem bojoval. Objem byl srovnatelný s objemem extraligového týmu mužů. Je nutno dodat, že jsem objemy hráčů sledoval a zaznamenával písemně. Hráči nám odevzdávali týdenní přehledy a komunikoval jsem s trenéry. Čísla, která udávám z plánů Brna dle mého názoru nesplňuje mimo Brna žádný juniorský celek. Protože jsem dlouhá léta trénoval uvedenou kategorii, odhaduji týdenní zatížení na 4 dny a tréninkové jednotky v hodnotě něco málo přes tři skutečné tréninky v týdnu. V reprezentaci se opravdu všechny tréninky uskutečnily.

Tabulka:
hodnoty pro „Projekt“ budou i s tréninky v oddíle, tedy 2 dny zatížení a 1,5 TJ.
U juniorů vycházím z písemného plánu JMP Brno a u extraligy mužů z odhadu.

	Týdenní cyklus		Měsíční cyklus
	Dny zatížení	Tréninkové jednotky	Dny zatížení	Tréninkové jednotky
Projekt	6 dní zatížení	8 tréninkových jednotek	24 dní	32 tréninkových jednotek
Ex. juniorů	6 dní zatížení	8 tréninkových jednotek	24 dní	32 tréninkových jednotek
Ex. mužů	6 dní zatížení	9 tréninkových jednotek	24 dní	36 tréninkových jednotek

4. Bylo trénování v „Projektu“ lepší než v mateřském oddíle?
Hned v úvodu je důležité rozdělit trénování v mateřském oddíle. Část hráčů z „Projektu“ by v přípravě v mateřském oddíle trénovalo v juniorských družstvech a část v mužských týmech extraligy. A byl také příklad, že kvůli studiu by hráč trénoval minimálně a „Projekt“ byl pro něj výborné východisko. Samozřejmě, že teď hodnotím něco co jsem sám zažil jen v Příbrami a nikdy jsem nebyl na tréninku v Brně, Praze, Ústí nad Labem, Meziřičí. Od týmů SCM dostávám plány, ale to jsou jen čísla na papíře. Mohu hodnotit jen na základě toho co říkají hráči a pak na základě toho co hráči umí a samozřejmě i informací, které ve volejbalovém hnutí kolují. Informace od hráčů jsou různě zkreslené a podjaté a nelze je brát vždy za úplně věrohodné. Kluby se od sebe svým rukopisem liší. To je bohužel více než jasné. Liší se objemem práce, prací v posilovně, náhledem na blokování ze středu, způsobem vybíraní. Mohl bych jmenovat spoustu dalších oblastí. Pokud bych tedy měl vyslovit názor, tak oproti klasickému trénování v juniorských oddílech byla centralizace přínosem. Pokud se týče trénování v družstvech mužů tak tam to už tak jednoznačné není. Prostě nasazení v mužích je vyšší a mladý hráč je tam sám proti hráčům ke kterým se chce dostat a kladně se přizpůsobuje a nedovolí si horší nasazení.

V „Projektu“ byli hráči na stejné úrovni a protože v ročníku 1989 nebyla žádná výrazná osobnost, která by byla ochotna vzít na sebe odpovědnost za tým, nasazení v tréninku nebylo sice špatné, ale určitě ne takové jaké je v případě trénování s muži. Problém u mužů je hraní. V juniorských soutěžích už to není ono a v mužích šanci junioři moc nedostávali (viz. Michálek).

Závěr: Pro většinu hráčů byl tréninkový proces v centralizaci přínosem a navíc v kombinaci s možností hrát těžké zápasy převyšoval kombinaci, muži A s malou příležitostí hrát těžké zápasy.

5. Psychika, škola, syndrom prohrávání – jak vlastně hráči prožívali pobyt v Nymburku
Psychika hráčů v „Projektu“ nijak neutrpěla. Nezažil jsem větší problémy než jsem měl v jiných oddílech hrajících nějakou dlouhodobou soutěž. Byly dny, kdy se nechtělo moc trénovat a byly dny opačné. Byly i problémy s nasazením v tréninku, ale nebyly žádné problémy s nasazením v zápasech. Život v Nymburku se stabilizoval, měl své rituály, hráči dobře zapadli do Sportcentra a byly mezi místním personálem oblíbeni. Prostě jezdili do svého. Hráči byli pohromadě od dubna roku 2008 a ponorkovou nemoc jsem v nijak těžké formě nezaznamenal. Objektivně, ale musím říci, že každé družstvo má svou charakteristiku a družstvo ročníku ´89 bylo svou podstatou nekonfliktní a vzdělané. Prostě řada věcí se jim dala vysvětlit a byli přístupní argumentaci, na druhou stranu málokdy byli ochotni být spontánní a zdravě naštvaní ať už negativně či pozitivně a navíc většinou nechtěli chodit do konfliktů, hlavně když to bolelo. Ročník ´81 byl v tomto jiný.

Škola jak jsem docela předvídal, nebyl až tak velký problém. Jsem učitel (s třicetiletou praxí na všech typech škol) a už přípravná jednání ukázala, že škola je zbytečně nafouknutý problém.
Dnešní střední školství je trochu jiné než jak jsme ho vnímali v našem mladém věku. Je daleko více flexibilní a požadavky na žáky se také změnily. Podceňovat problém se školou samozřejmě nelze, ale je to problém řešitelný. Hráči pokud měli opravdu problém, byli uvolňováni a bylo jim vyhověno. Nikdo z hráčů nevypadl ze školy a doufám, že všichni maturanti odmaturují a dostanou se na vysoké školy dle svého výběru. Ovšem problém školy je v jakémkoliv tréninkovém režimu nepříjemný a všichni trenéři mohou vyprávět spoustu příběhů jak zachraňovali své svěřence ze spárů odkladů, propadnutí a jiných taškařic. I při existenci plné „Centralizace“ a tedy soustředění hráčů v jednom místě se školní docházkou, budou potíže. Prostě to co fungovalo (a ono to úplně ideálně nefungovalo nikdy) v minulosti, kdy vstup do SCM, TSM a jiných subjektů byl podmíněn výborným prospěchem, je utopie, kterou zvláště u chlapců asi nikdy nenaplníme. Ideální by bylo sehnat 16 hráčů s prospěchem výborným, studijní typy, výborné sportovce a ještě zapálené. Troufám si tvrdit, že takto to není nikde na světě. Škola prostě problém je a když se chce řešit a je vůle ho řešit, nepředstavuje významnou překážku různým formám soustřeďování hráčů.

Syndrom prohrávání. Zápasy kvalifikace a též přípravné zápasy ukázaly, že to je argument který nemá opodstatnění. Hráči věděli, že extraliga mužů je na horním horizontu jejich umění a že to hrají pro své zlepšení. Důležité je také, že tento ročník do „Projektu“ vstoupil na jeden rok a zúčastnil se pak jen jedné akce, kde navíc dostal soupeře v podobě Ruska, jež patří k absolutní špičce v juniorech. Hráči se po kvalifikaci rozešli do svých oddílů a spolu se už nikdy nesejdou. Jejich individuální schopnost prohrávat či vyhrávat se nijak nezměnila, protože budou hrát v nových týmech a s jinými hráči a v jiné konstelaci. Aby se mohl syndrom prohrávání potvrdit musela by družstva SCM – ČVS být vždy nasazena do soutěží, které jsou nad jejich síly a navíc by se muselo potvrdit, že budou prohrávat i s týmy, které jsou slabší než oni nebo na stejné úrovni. Po roce činnosti je to dost odvážné tvrdit, že jsme je naučili prohrávat.

6. Dopady „Projektu“ na činnost oddílů:
Toto budou asi velmi kontraverzní tvrzení, která budou komentována a asi neuznávaná. Nicméně názor vyslovit musím a měl by zaznít černé na bílém. Dopad na oddíly byl diferenciovaný a byl ovlivňován několika faktory.
Tím nejhlavnějším bylo množství hráčů v Projektu dlouhodobé herní přípravy. Celý „Projekt“ nejvíce ovlivnil Příbram (hlavně kvůli kadetské reprezentaci), negativně z hlediska hry také družstvo Ústí nad Labem. Brno sice mělo také velký počet hráčů v reprezentaci, ale tam si troufám tvrdit, že při šíři kádru Brna by někteří hráči možná ani nehráli (Kuliha).

Dalším faktorem vyplývajícím z „Projektu“ byla snížená kvalita juniorských soutěží.
Ovšem kvalitu soutěží spíše ovlivnila nepřítomnost kadetských reprezentantů. I bez „Projektu“ by někteří hráči hráli a trénovali za muže, protože pokud je hráč kvalitní tak v posledním roce svého působení v juniorském věku už musí vážně koketovat s muži.
Tam je pak vždy velmi diskutabilní jestli hráče nechat trénovat za muže a hrát za juniory nebo trénovat s muži a hrát NL, nebo ho úplně nechat hrát za juniory. Kluby to řeší různě a jsou na to různé názory a navíc se to mění podle situace (finanční, hráčské a jiné) Svého času hrál Jirka Novák jen za muže a za juniory jen když potřebovali někoho porazit.
Pro mne je závěr jednoduchý. Talentovaný hráč musí být tam, kde musí čelit výzvě. Hrát juniorské soutěže (v koncovém roce účinkování) a být reprezentant mi moc nejde dohromady. Viděl jsem závěr juniorské soutěže a dlouhá léta tuto kategorii trénoval. Nejlepší hráči mají hrát až konec. Svého času, když ještě Příbram neměla extraligu mužů, jsem byl vždy vytočený z toho, že jsem se v základní části snažil a pak přišel konec soutěže a proti nám nastoupili hráči, kteří trénovali s muži a výsledek byl pro nás tristní (viz. Jirka Novák a Habada). Jenže na to šlo reagovat jen volejbalově, což se nakonec v Příbrami podařilo.

Dalším a často diskutovaným faktorem vlivu „Projektu“ na oddíly, byla kvalita tréninkového procesu v oddílech. Tady k negativnímu dopadu objektivně došlo.
Trenéři byli postaveni před velký úkol. Měli po určitou část týdne trénovat s reprezentanty a pak se od čtvrtka obejít bez nich. A samozřejmě hrát bez nich zápasy. Řekl bych, že tady se projevil největší odpor vůči „Projektu“. Někteří trenéři byli a jsou přesvědčeni, že by hráče trénovali lépe, někteří trenéři mi i vyhrožovali, že hráče a hráčky nepustí v oddíle trénovat. Problém byl i klasickým fenoménem Česka, že hráči v „Projektu“ prostě na tréninky v mateřském oddíle nechodili. Myslím si, že u juniorů to nebyl až takový problém. U kadetů větší.
Záleželo zde jednak na kvalitě řízení v oddíle, na chuti podpořit „Projekt“ ze strany trenérů, osobních morálně volních vlastnostech hráčů. Není to vůbec jednoduchá záležitost, která by se měla odbýt několika větami, ale myslím si, že i tady byly nakonec větší přínosy na straně „Projektu“. Tady je velice důležité jaké cíle si trenéři a hlavně extraligové týmy kladou před sebe. Jestli je důležité vítězné hraní v extralize juniorů nebo jestli je cíl vychovat hráče pro extraligu a nebo dokonce pro reprezentaci. Řekl bych, že to je to úplně základní. Trochu více chápu v odporu proti „Projektu“ trenéry, ale moc dobře nechápu šéfy extraligových celků. Ti by měli pro své mladé volejbalisty hledat to co je nejvíce zlepší, bez ohledu na vše ostatní. Extraligové celky přeci nemají své juniorské týmy pro dobrý pocit, že dělají něco pro mladou generaci (aby třeba nepila, nekouřila apod.) ale dělají to proto, aby měli dobré hráče do svého týmu a popřípadě je výhodně prodali.

Závěr: „Projekt“ v tomto případě měl negativní dopad na trénování na klubové úrovni.
Částečně omezil konkurenci a ztížil logistiku trénování pro některé týmy (Příbram, Ústí n. Labem) naopak jistým přínosem byl tlak na oddíly na hledání náhrady za hráče, větší možnost dříve trénovat mladší hráče s vyšší kategorií. Je třeba také říci, že družstva dostávala za hráče v SCM – ČVS peníze a družstva jako Příbram, Brno dostala částku blížící se 350 000 Kč za rok. Navíc poprvé dostala peníze i družstva, která nejsou SCM a měla hráče v reprezentaci (Meziříčí, Ústí n/Labem). V neposlední řadě celý „Projekt“ trval celkem čtyřiapůl měsíce (říjen až 22. únor) a družstva nebyla poškozena na výsledcích (i dkyž v případě Příbrami nechybělo mnoho, ale tam to bylo ovlivněno i nevídanou sérii zranění). Je samozřejmě otázkou k diskusi, jak dalece je současná soutěž vhodná, jak málo bylo času se připravit a jak se situace bude vyvíjet až bude systém pracovat několik let.

Naděje:
Můj pocit naděje spočívá v tom, že konec více než ročního experimentu byl nadějný.
Ti co mě znají více ví, že jsem svým založením spíše skeptik a pesimista. Celý konec ročníku 1989 a to ne jen kvalifikace, mě přesvědčil, že existuje naděje na zlepšení situace v mládežnickém volejbale. Jednak práce v novém systému opravdu přinesla kvalitativní zlepšení hráčů, podařilo se vyzkoušet nestandardní postupy a situace, získali jsme spoustu poznatků ať už v rovině obecné tak i osobní. Víme v čem je přínos a v čem jsou nedostatky a co se buď musí změnit, nebo úplně opustit. Naděje opravdu spočívá v tom, že „Projekt“ na řadu otázek odpověděl a vytýčil možnosti jak dál. Teď je důležité si uvědomit dvě důležité věci. Něco „jinak“ dělat musíme a tou druhou věcí je uvědomění si, že za řadu problémů ve volejbale si můžeme sami, ale některé a myslím si, že ty nejhlavnější, máme společné s celým sportovním hnutím a jsou jaksi spojené s dobou. A jinak než společnou prací je neodstraníme.

 

Jiří Zach