Lednové ohlédnutí za významnými jubilanty ČVS ... 2017

První ohlédnutí letošního roku je věnováno stávajícímu předsedovi ČVS, slavícímu v těchto dnech významné životní jubileum a současně prožívajícímu nepříliš šťastné období svého více jak 45 let trvajícího soužití s volejbalem. Volán je k odpovědnosti za v loňském roce odhalenou defraudaci finančních prostředků účetním ČVS a do kampaně proti jeho osobě byly vedle sociálních sítí zataženy veřejné sdělovací prostředky (televize, tisk). Iniciátoři tohoto kroku si neuvědomili, že praní, máchání a ždímání svazových problémů na veřejnosti škodí prestiži a dobrému jménu našeho volejbalu možná víc, než promarněné peníze. O jubilantově setrvání v čele svazu rozhodne v květnu 2017 konference ČVS a v duchu „fair play“ je třeba připomenut vše, čím v historii našeho volejbalu zanechal svou stopu. Aby při „souzení“ a rozhodování byly objektivně naplněny obě misky vah. Také se sluší popřát mu do dalších let především zdraví, které je pro osudy každého z nás faktorem rozhodujícím a určitě důležitějším, než jakákoliv funkce. Další tři ohlédnutí patří osobnostem, které nás již opustily. V případě prvém jednomu z úspěšných a zapomenutých extraligových trenérů. V 60. a 70. letech minulého století patřil k uznávaným trenérům a po zásluze mu po zásluze uděleny ještě socialistické tituly Vzorný a Zasloužilý trenér. Zbývající dvě osobnosti byly v roce 1999 uvedeny do Síně slávy českého volejbalu a dnešní ohlédnutí je reprízou pro zájemce, kteří před 5 roky ještě neměli přístup k internetu a svazovému webu.

60 let PaedDr. Zdeňka Haníka PhD.

(*22. 1. 1957)

bývalého reprezentanta, reprezentačního trenéra, svazového metodika a od roku 2010 předsedy ČVS.

Východočeský patriot, rodák z Rychnova n. Kněžnou, ženatý, otec tří dětí - dvou dcer a syna. Zdeněk junior kráčí v otcových šlépějích coby extraligový nahrávač (Ostrava, Brno), člen širší reprezentace ČR a také výborný deblista.

Jubilant je absolventem pedagogické fakulty Masarykovy univerzity v Brně s promocí v roce 1984 a původním povoláním středoškolský učitel s aprobací tělesná výchova + český jazyk a literatura. Jako kantor působil v letech 1983-87 na ZŠ v Nymburku, v letech 1988-90 na matematickém gymnáziu v Brně a v letech 2002-10 na Fakultě tělesné kultury Univerzity Palackého v Olomouci, kde v roce 2009 obhájil titul PhD. v oboru kinantropologie (nauce o pohybu člověka). Je autorem několika volejbalových publikací, článků v odborných sbornících, přednášel či přednáší na seminářích a školeních volejbalových trenérů. Své názory (nejen volejbalové) zveřejňuje na webu „Volejbalová akademie Z. H.“, v pátečních přílohách deníku Sport s názvem „Vysoká hra Z. H:“ a ve čtvrtletníku „Coach“, vydávaném Unií profesionálních trenérů při ČOV. V soukromí je milovníkem poezie, výtvarného umění, starožitností a hudby. Při jejím poslechu dává přednost vážné hudbě, sám je zdatným kytaristou a hráčem na foukací harmoniku se zálibou v muzice s africkými kořeny.

Se sportovní průpravou a volejbalem začínal v roce 1970 jako žák Autoškody Kvasiny, jako dorostenec oblékal dres Spartaku Choceň, v mužích postupně Techniky, Tesly a Zbrojovky Brno, na vojně Dukly Trenčín, po vojně Lokomotivy Nymburk a podruhé Zbrojovky Brno (s titulem mistra ČSFR 1990). Hráčskou kariéru zakončil v zahraničních klubech Donaukraft Wien (mistr Rakouska 1992) a VKP Bratislava (mistr Slovenska 1993). S výškou 178 cm hrál „Hujda“ (jak zní jeho přezdívka) 10 sezon na postu nahrávače v nejvyšší domácí soutěži. V roce 1990 obsadil v anketě Volejbalista roku 2. místo za klubovým spoluhráčem Bronislavem Mikyskou. Členem mužské reprezentace ČSFR byl v letech 1989-90 (trenéři Matejka, Pommer) a 1992-93 u trenéra Kalného. Nutno dodat, že z pohledu trenérů patřil k hráčům problematickým, nerad se podřizoval autoritám a na neoficiálních turnajích se s oblibou obklopoval stejnými „živly“ s volejbalovým talentem od Pánaboha (Jeřábek, Vondrka, Jirka Vojík, Bláha či Hadrava).

Trenérskou práci (výhradně s družstvy mužů) zahájil v Rakousku v Unionu Enns (1993-97) a Tirolu Innsbruck (1998-2000). Souběžně vedl v letech 1996-99 rakouskou reprezentaci (s 8. místem na ME 1999) a v letech 1998-99 také nejlepší rakouský beachvolejbalový pár Kronthaler - Berger. V roce 2004 získal mistrovský titul na Slovensku s týmem VKP Bratislava. V roce 2000 mu byl poprvé svěřen reprezentační výběr ČR, se kterým obsadil na ME 2001 v Ostravě 4. místo a uhrál kvalifikaci pro účast na MS 2002, na kterém tým vedl již argentinský trenér Velasco. Podruhé mu byla svěřena v letech 2006-09 a na MS 2006 v Japonsku náš tým skončil pod jeho vedením na děleném 13. - 14. místě spolu s Argentinou. V letech následujících se s družstvem kvalifikoval na ME 2009 a MS 2010, krátce před evropským šampionátem z funkce trenéra odstoupil. V letech 2002 a 2008 byl vyhlášen anketou ČVS trenérem roku a stejné ocenění získal v roce 2004 na Slovensku.

Záslužnými lze nazvat jeho aktivity v roli organizátora a propagátora volejbalu formou sportovně-společenských akcí pro osobnosti z různých oblastí společnosti (sportu, umění, politiky a podnikání) spojené s charitativní finanční podporou talentovaných sportovců a umělců. V roce 1991 byl spolu s Lubošem Vašinou zakladatelem Asociace malých sportů (AMS), začleněné do hnutí Sport pro všechny pod záštitou Čs. olympijského výboru. Na veřejnosti méně známým, mezi aktéry však velmi populárním, se stal Míčový sedmiboj dvojic, pro který účastníci z řad VIP osobností získávali k sobě losem některého ze známých sportovců. Pod patronací AMS byla v roce 1991 ustavena Asociace volejbalových deblů (patřících k dalším jubilantovým zálibám) s obnovením kdysi tradičních mistrovství republiky a se začleněním do ČVS v roce 1999. Pod záštitou AMS proběhl v roce 1992 také první ročník Mistrovství ČR na antuce (tzv. Antuková liga) a dalších 23 ročníků pod vedením L. Vašiny. V letech 1994-96 se AMS podílela na vydávání čtvrtletníku VOLEJBAL. Jubilanta diváci pamatují také v roli spolukomentátora volejbalových přenosů Českou televizí.

Mimořádně bohaté jsou jeho funkcionářské aktivity a funkce ve vrcholných sportovních orgánech. Od roku 2010 je předsedou Českého volejbalového svazu, od roku 2011 členem Výkonného výboru ČSTV a od roku 2013 nástupnické organizace - České unie sportu. Od roku 2012 je členem Výkonného výboru Českého olympijského výboru, předsedou České olympijské akademie (dle definice na webu: vědeckého, studijního, informačního a propagačního centra ČOV) a zakladatelem její trenérské sekce - Unie profesionálních trenérů, pečující o trenéry, jejich vzdělávání a oceňování nejlepších uváděním do Síně slávy UPT. Koncem roku 2016 byl zvolen jedním z místopředsedů ČOV pro olympismus a vzdělávání.

V uplynulých dvou volebních obdobích v roli předsedy ČVS dokázal zajistit pro volejbal nebývalé finanční prostředky - jistě i díky uvedeným funkcím a osobním kontaktům, navázaným např. již při zmíněných sportovně-společenských akcích AMS. Především ale přenesením marketingových práv „Českého volejbalu“ na ČVS s přímým jednáním se sponzory, tedy s vyloučením mezičlánku (profesionální agentury) z let předchozích. Ve zprávách o hospodaření svazu uvádí, že marketingová cena volejbalu vzrostla v těchto letech čtyřnásobně, svazový rozpočet na dvojnásobek. V souladu s příznivou ekonomickou situací se začaly zlepšovat i podmínky pro svazovou činnost. Sekretariát se přestěhoval ze Strahova do důstojnějších prostor v Břevnově a byl vybaven novým vozovým parkem ze státních dotací. Seniorské reprezentace se vrátily do mužské Světové ligy a ženské World Grand Prix, s možností získávat v utkáních se špičkovými týmy cenné zkušenosti a současně odhalovat, v čem jejich individuální dovednosti a kolektivní souhra zaostávají. V rámci objektivity je třeba podotknout, že v tomto případě nehrály rozhodující vliv svazové finance, ale FIVB otevřením těchto soutěží všem zájemcům s příspěvky na náklady, spojené s účastí. K seniorským reprezentacím byli angažování zahraniční trenéři - i když zatím s diskutabilním efektem při porovnávání nákladů s herními výsledky: dle aktuálních žebříčků (rankingu) FIVB obsazují naši muži 27. příčku ve světě a 13. v Evropě, ženy 25. ve světě a 11. v Evropě.
Zásluhou úspěšné diplomacie našich zástupců v CEV a MEVZA se podařilo získat a „na výbornou“ zhostit řady vrcholných akcí kadetských a juniorských kategorií (kvalifikací i finálových turnajů ME a MS) a tyto akce jistě přispěly k propagaci volejbalu mezi mládeží a k navýšením mládežnické základny ČVS.
Stejně jako v roce 2011 odstartovaný osobní předsedův projekt Minivolejbal v barvách. K propagaci volejbalu mezi širší veřejností vznikl televizní Volejbalový magazín s více jak stovkou dílů, volejbal se vrátil na stránky některých prestižních deníků a narostl počet televizních přenosů. Nejvyšší domácí soutěže se díky svazové dotaci hrají na kvalitním taraflexu a majitelé internetu mohou většinu zápasů sledovat pomocí kanálu TVcom. V oblasti společenské byla obnovena anketa Volejbalista roku, vyhlašovaná opět každým rokem v rámci Galavečerů ČVS v MD Brno. Kromě tradičního setkávání jubilantů z řad osobností se uskutečnila také setkání žijících volejbalových legend. V letech 2011 a 2016 to byla setkání mistrů světa z Paříže 1956 a Prahy 1966, v roce 2014 setkání stříbrných medailistů z OH 1964.
Po 30 letech snažení a třech bezúspěšných pokusech vyšla v květnu 2016 Zlatá kniha volejbalu a koncem roku 2016 byly zprovozněny nové webové stránky ČVS. Ohlédnutí za dosavadní volejbalovou kariérou Zdeňka Haníka doplňujeme několika historickými fotografiemi.

Volejbalisté Zbrojovky Brno při zájezdu do Itálie v roce 1980. Zleva stojí Karel Pavlík, Rotrekl, Samek, Krejčí, Čada a Josef Macek, dole zleva Drahoš Koudelka, Olšan, Vykydal, Koukal, Pavel Řezníček a Haník. Trenérem družstva byl Karel Láznička.

Volejbalisté Lokomotivy Nymburk v extraligové sezoně 1983/84. Zleva stojí technický vedoucí Chrtek, Juřík, Číhal, Krejčí, Šmejkal, Ruckensteiner, Hýbl, trenér Blažek a předseda oddílu Havlík, v podřepu zleva Pelant, Hlinka, Haník, Šimánek, Jeřábek a Neumann.

V sezoně 1989/90 získala Zbrojovka Brno pod vedením K. Lázničky svůj poslední titul mistra republiky, na kterém se podílel i jubilant. Nahoře zleva Nejedlý, Samek, Adamec, Mikyska, Čada, Stejskal a Dušan Zajíček, dole zleva Knoflíček, Haník, Palinek, Nejezchleba a Gregor.

Haníkův tým Čtveráků v roce 1994, kdy vyhrál v Českých Budějovicích poprvé Antukovou ligu. Zleva sponzor turnaje P. Fürst, vedoucí turnaje M. Čadil, Fortuník, Hadrava, Šmejkal, Bláha, Menges z Rakouska, Michal Nekola, Martin Kop, Vondrka, Haník se synem a vrchní organizátor soutěže L. Vašina.

Širší výběr volejbalistů ČR pro ME 2001 v Ostravě, kde skončili na 4. místě - těsně „pod bednou“ za celky Jugoslávie, Itálie a Ruska. Sedící zleva trenér Z. Haník, Kubala, Pešl, Martin Lébl, Staněk, Habada a první as. trenéra M. Fortuník, uprostřed zleva masér M. Pech, Jakub Novotný, Zapletal, Goga, Smolka a druhý as. trenéra J. Zach, nahoře zleva Luděk Černoušek, Novák, Marek Novotný, Popelka, Rak, Dubš a Polák.

Snímek VIP hostů druhého z beachvolejbalových turnajů WT, které pod názvem Patria Direct Prague Open hostila v červnu 2010 pražská Štvanice. Spolu s párem Petr Beneš (nalevo) a Přemysl Kubala (7. místo) stojí zleva předseda ČVS Z. Haník, prezident Václav Klaus, mpř. CEV Jan Hronek a hlavní organizátor všech dosavadních WT na Štvanici Josef Beneš ml.

V roce 2011 byl odstartován projekt „Minivolejbal v barvách“ pro začínající volejbalisty, na snímku jeho zakladatel Z. Haník při předávání cen při celostátním finále v Karlových Varech, uspořádaném v rámci ME mužů.

---

Nedožitých 95 let Jiřího Novotného

(*7. 1. 1922, †14. 11. 1998)

držitele čestných titulů Vzorný a Zasloužilý trenér, podložených ziskem sedmi titulů mistra republiky, z toho čtyř s mládežnickými celky a tří s extraligovým týmem žen Rudé hvězdy Praha, doplněných prvenstvím v PMEZ v roce 1976.

Pražský rodák, původním povoláním tiskař - odborník na míchání barev (chemigraf), zaměstnaný ve vydavatelství Mladá fronta v Panské ulici, ženatý, syn Michal. V mládí byl „Strejda“ či „Strejc Novotný“ (jak zněla jeho přezdívka) všestranným sportovcem, uznávaným fotbalistou a stolním tenistou. Byl také bravurním pianistou s angažmá např. v hudební skupině Josefa Posledního - bubeníka orchestru Karla Vlacha, se kterým si J. Novotný také několikrát zahrál.

Volejbal hrál pouze rekreačně na osadě Údolí zlatého potoka (Luka p. Medníkem) a do role trenérské se dostal začátkem 60. let, kdy řešil bytový problém a kamarád ze „Zlaťáku“ Míla Špitálský mu nabídl místo správce vyšehradské sokolovny s „deputátním“ bytem. Nabídku přijal a Mílovi (duši volejbalu na Vyšehradě) začal pomáhat při trénování žáčků a dorostenců. Byli to starší dorostenci Slavoje Vyšehrad, se kterými v roce 1965 na finále přeboru republiky v Rožnově p. Radhoštěm získal svůj první „trenérský“ titul mistra republiky. Z Vyšehradu přešel do RH Praha ke starším dorostenkám, se kterými získal další titul v roce 1968 v Prachaticích. V tomto roce přestoupil do RH takřka kompletní prvoligový celek žen Slavoje Praha s reprezentačním trenérem Metodějem Máchou a nejlepší z Novotného dorostenek již v roce 1969 pomáhaly družstvu žen k postupu z NL do nejvyšší soutěže (Slavoj sice přišel o hráčky a trenéra, ale nejvyšší soutěž mu zůstala) a uplatnily se při extraligové premiéře RH v sezoně 1969/70 (3. místo). Další dva mládežnické tituly vybojoval s dorostenkami RH v letech 1972 a 1974, a také z těchto týmů vzešlo několik budoucích opor nejen extraligového celku žen, ale i státní reprezentace. V letech 1969-71 pomáhal současně u družstva žen trenérů Máchovi jako jeho asistent a získával první cenné zkušenosti s vedením družstva ve vrcholné soutěži. Na podzim roku 1971 družstvo převzal již jako první trenér a v průběhu následujících 6 sezon jej dovedl ke třem titulům mistra ČSSR (1974, 1975 a 1977), dvakrát skončilo druhé (1973 a 1976) a jednou třetí (1972). Lze tedy konstatovat, že ve všech letech pod vedením Strejce Novotného skončily ženy RH vždy „na bedně“ s medailemi na krku.
Prvním mezinárodním úspěchem se stalo 2. místo ve finále PVP 1974, hraném v jugoslávském Osijeku (za Dynamem Moskva), druhým a největším vítězství ve čtyřčlenném finále PMEZ 1976 v Istanbulu. V týmu žen měl zpočátku zkušené Máchovy reprezentantky ze Slavoje Praha (Pletichovou-Vrbovcovou, Pražanovou-Jeřábovou, Seneckou, Širokou-Matějkovou, Štruncovou), které postupně nahradily jeho volejbalové „objevy“ z dorostu: Hádková-Tušková, Pavlíková-Kopová, Klímová-Tichavová, Malá-Kačmáčková, Dittrichová, Pařízková-Langšádlová, Kučerová-Pavlíková, Buštová-Léblová, Šátková-Pencová, Pechanová, Bartošová-Drahorádová, Emingerová-Dostálová, Chládková-Bromová a řada dalších kvalitních hráček.

Z uvedeného výčtu úspěchů je patrné, že v letech 1971-1974 vykonával souběžně funkci trenéra družstva žen v extralize a družstva starších dorostenek v dorostenecké lize. Úctyhodný pracovní záběr s úctyhodnými úspěchy! Po zřízení střediska vrcholového sportu (SVS a SVS-M) Ministerstva vnitra při Rudé hvězdě Praha v roce 1973 se stal civilním zaměstnancem a profesionálním trenérem MV. Byl především vynikajícím psychologem a stratégem, trenérskou práci postavil na vzájemné důvěře, dokázal stmelovat hráčský kolektiv a maximálně využívat předností jednotlivých hráček k prospěchu celého týmu. A nikdy u toho nechyběla dobrá nálada, přenášená na kolektiv. Celá 70. léta byl členem Trenérsko-metodické komise pražského volejbalového svazu (tehdy sekce odbíjené MV ČSTV) a práci trenéra s družstvem (neboli koučování) přednášel na školeních a doškolováních pražských trenérů III. třídy.

Na jaře 1978 předal družstvo žen RH trenéru R. Bőnischovi a vrátil se k mládeži jako trenér dorostenek ve SVS-M při Slavii Praha IPS, bohužel již s nezjistitelnou dobou působení. Začátkem 90. let jeho další život ovlivnila fatální mozková příhoda s omezením hybnosti dolních končetin a problémy s řečí. Znamenalo to konec všech veřejných aktivit. Zemřel v listopadu 1998 ve věku 76 let. Také v tomto případě doplňujeme informace několika fotografiemi, snímek v záhlaví pochází z roku 1977 s třetím titulem mistra republiky volejbalistek RH Praha.

Starší dorostenci Slavoje Vyšehrad - přeborníci ČSSR1965. Nahoře zleva trenér Novotný, Kubišta, Horyna, Smíšek, F. Brdek, Máša a předseda oddílu M. Špitálský st., dole zleva Skokan, Tůma, M. Špitálský ml., Nečas, Lebeda, Nevečeřal a Čech.

Družstvo žen RH Praha v roce 1969 na Poháru českomoravské vysočiny v Jihlavě. Zleva stojí trenér M. Mácha, Pavlíková, Pomrová, Široká, Pletichová, Huňáčková, Šomsová a asistent trenéra J. Novotný, dole zleva Nová, Hádková, Novotná, Senecká a Pražanová. Na snímku chybí jedna z týmových opor - reprezentantka Štruncová.

Volejbalistky RH Praha v roce 1970 na Turnaji bezpečnostních sborů v Berlíně. Nahoře zleva Novotná, Blechová, Šimsová, Hřebíková, Pletichová, Krsková, Pavlíková a druhý trenér Novotný, dole zleva Štruncová, Hádková, Pražanová a Senecká (chybí první trenér Mácha a z hráčského základu Široká).

Ženy RH Praha v roce 1974 po zisku prvního titulu Mistra ČSSR a 2. místa v PVP. Nahoře zleva trenér J. Novotný, Petrová, Dittrichová, Holešovská, týmová lékařka MUDr. Koseková, Pařízková, předseda oddílu a náčelník SVS J. Kehár a vedoucí družstva J. Rejcha, dole zleva Kučerová, Tušková, Kačmáčková, Klímová a Kanalíková.

V roce 1976 skončily volejbalistky RH Praha v extralize druhé za Slávií UK Bratislava a zvítězily ve finále PMEZ v Istanbulu. Z této úspěšné sezony je další snímek, na něm zleva stojí trenér Novotný, Kučerová, Buštová, Pechanová, Bartošová, Pencová a Pařízková, v podřepu zleva Tušková, Dittrichová, Holešovská, Kačmáčková a Klímová.

---

Nedožitých 100 let Antonína Nogola

(*15. 1. 1917, †1. 2. 1980)

legendy ostravského volejbalu, ligového hráče a v letech 1947-52 reprezentanta ČSR. Trenéra žen NHKG, mužů VŽKG a ŽD Bohumín. Držitele titulu Mistr sportu, osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodák z Radvanic, absolvent Husovy bohoslovecké fakulty v Praze, původním povoláním farář Církve československé (viz vložený portrét), po roce 1948 vedoucí sběrny surovin, technik VŽKG a cenový referent OKD. Odmala člen Sokola Radvanice a všestranný sportovec – úspěšný atlet, tenista a stolní tenista, lyžař a hokejista. S volejbalem začínal v 16 letech jako dorostenec v Sokole Rychvald, v době pražského studia si zahrál za slavnou „Strakovku“ (Strakovu akademii). V roce 1940 jeden ze zakladatelů a následně lídrů volejbalového družstva Sokola (za války SK) Radvanice s účastí v protektorátní moravské lize, po válce hráč SK Slezská Ostrava, Sokola Moravská Ostrava a Sokola Vítkovice, za který hrál nejvyšší soutěž do roku 1961 (44 let).

V roce 1947 absolvoval s výběrem ČSR zájezd do Francie a Alžíru, v roce 1948 byl v týmu, který zvítězil na Balkánsko-středoevropských hrách v Sofii a v roce 1949 absolvoval přípravu na první MS mužů v Praze (bez závěrečné nominace). V roce 1950 pomohl k zisku stříbrné medaile na ME v Sofii a s reprezentací se rozloučil v roce 1952 zájezdem do NDR.

Po skončení hráčské kariéry trénoval v letech 1962-63 družstvo žen NHKG s postupem do I. ligy (s reprezentantkami Krimlovou a Valáškovou), v letech 1964-66 prvoligový tým mužů VŽKG (s reprezentanty P. Pavlíkem, Sokolem, Svobodou a Volným) a v roce 1967 muže ŽD Bohumín ve 2. lize. Zájemcům nabízíme podrobný profil s řadou historických fotografií, uložený na webu ČVS v bloku Síň slávy mezi hráči.

---

Nedožitých 90 let Vladimíra Vyorala

(*27. 1. 1927, †8. 6. 2008)

ligového hráče Dynama Praha, extraligového a mezinárodního rozhodčího, dlouholetého sekretáře Československého a v letech 1981-82 předsedy národního Českého volejbalového svazu. Držitele Medaile V. Spirita, Čestného člena ČVS a osobnosti Síně slávy českého volejbalu, ustavené z jeho popudu v roce 1998.

Narozen v Bratislavě v české rodině s dalším stěhováním v rámci ČSR (otec státní zaměstnanec, člen finanční stráže). Ze Staňkova dojížděl do ZŠ v Domažlicích, na gymnázium do Třeboně. Po válce se rodina přestěhovala do Prahy, kde pak žil po celý zbytek života. Absolvent Filosofické fakulty UK, původním povoláním kantor, po vojně v Brně (1951-53) začal pracovat v tělovýchově (sekretář DSO Dynamo, pracovník oddělení sportu ČSTV, sekretář „ústřední sekce odbíjené“).

S volejbalem se seznámil ve 14 letech v Chlumu u Třeboně, hrál jej za gymnázium v Třeboni, po přestěhování do Prahy za Sokol Ruzyně. Na vojně založil při PDA Brno volejbalový tým, za který s ním hrál mj. v té době ještě neznámý Bohumil Golian. Po vojně si zahrál tři roky I. ligu za Dynamo Praha (s 2. místem v roce 1954 za ÚDA Praha) po boku reprezentantů Kroba, Mikoty, Palduse, Schwarzkopfa, Soukupa, Synovce, Těšitele a Votavy. V letech 1957-68 hrál za Dynamo Ruzyně resp. ČSA Praha ve 2. lize a pražském přeboru I. třídy.

Od roku 1961 řídil utkání nejvyšších domácích soutěží, v letech 1968-82 utkání mezinárodní – nejdál v Japonsku a na MS 1974 v Mexiku. V letech 1954-2005 (tedy více jak 50 let) byl vrcholným svazovým funkcionářem, v závěru těchto aktivit (již jako důchodce) předsedou Komise masového rozvoje volejbalu, přejmenovanou na Komisi společenského významu volejbalu. Zasloužil se o zřízení databáze osobností ČVS a jejich setkávání v letech životního jubilea (trvajících dodnes), byl iniciátorem zřízení Síně slávy českého volejbalu. Pravidelně přispíval do měsíčníků Košíková-Odbíjená, Volejbal a Zpravodaj ČVS (medailonky, nekrology), byl iniciátorem dvou neúspěšných pokusů o vydání Zlaté knihy volejbalu v letech 2002 a 2007, podílel se na tvorbě „náhradních“ almanachů, vydaných ČVS v rámci oslav 80 a 85 let existence našeho volejbalu v letech 2001 a 2006. Také v tomto případě můžeme čtenářům nabídnout podrobný jubilantův profil s historickými fotografiemi z bloku funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský