85 let Josefa BULDY Musila – celebrity českého i světového volejbalu

Narozen 3. července 1932 v Kostelní Lhotě nedaleko Poděbrad a od roku 1946 občan Prahy. Jeho volejbalová kariéra ve vrcholných soutěžích byla mimořádně dlouhá, neuvěřitelně úspěšná a ve volejbalovém světě nemá obdoby. Vrcholový volejbal (pokud do něj počítáme i léta dorostenecká se dvěma tituly přeborníka ČSR) dokázal hrát 28 let a za tu dobu nasbíral 31 medailí, jejichž přehled pro „nevěřící Tomáše“ přikládáme ZDE. Jedná se o 16 medailí z mistrovských soutěží doma i v zahraničí (v roce 1970 byl s Modenou mistrem Itálie), 10 medailí z vrcholných mezinárodních soutěží (ME, MS a OH) a dalších 5 medailí z turnajů, považovaných v té době za prestižní (turnaje při Světových festivalech mládeže a studentstva, turnaje mezikontinentální apod.). Hráčskou kariéru zahájil v 16 letech v Sokole Vysočany a zakončil ve 44 letech jako hrající trenér Spem Faenza v italské sérii A1. Jeho famózní kariéra byla po zásluze oceněna řadou sportovních a státních vyznamenání.

V roce 1966 převzal z rukou prezidenta Antonína Novotného vyznamenání Za vynikající práci a v roce 2009 od Václava Klause vyznamenání Za zásluhy. V dobách totality mu byl udělen titul Zasloužilý mistr sportu, jehož kredit je nezpochybnitelný i dnes - stálo za ním sportovní mistrovství, nikoliv angažovanost v KSČ, jako v případě mnoha Zasloužilých a Národních umělců té doby. V roce 1999 byl uveden do nově ustavené Síně slávy českého volejbalu a v roce 2004 do světové síně slávy - Volleyball Hall of Fame se sídlem v americkém Holyoke. V roce 2001 byl anketou ČVS vyhlášen nejlepším českým volejbalistou 20. století a ve stejné anketě FIVB obsadil mezi světovou hráčskou elitou 5. příčku. Jeho podrobný volejbalový profil z galerie hráčů Síně slávy českého volejbalu si mohu zájemci přečíst ZDE.

Je veřejným tajemstvím, že v současnosti není osud našemu nejúspěšnějšímu volejbalistovi příznivě nakloněn. Před několika roky se u něj objevily první příznaky Alzheimerovy choroby a od podzimu 2015 je s touto diagnózou hospitalizován ve specializovaném sanatoriu v Praze. Sanatorium je soukromé a za každý den pobytu Josefa v něm je třeba zaplatit 700 Kč, což představuje roční náklady ve výši cca 250 tis. Kč. V loňském roce vypomohl ČVS soukromou sbírkou členů Správní rady a finančním darem ve výši poloviny celoročních nákladů a možnostmi další finanční výpomoci se bude v nejbližší době zabývat nové vedení ČVS.

V dobách „slávy“ a kulatých narozenin toho bylo v tisku o Josefu Musilovi hodně napsáno a tak si připomeňme alespoň několik zásadních okamžiků jeho výjimečné volejbalové kariéry. Pro mladší generaci, která jej na „place“ již nezažila, je třeba připomenout, že s výškou 178 cm byl nahrávačem, který ale dokázal i tvrdě zaútočit a nebyl „dírou“ ani na bloku. Byl výborným hráčem v poli, ale mezi vyhlášené „rybičkáře“ (jakým byl např. Karel Paulus) nepatřil - tento pro diváky efektní druh pádové techniky využíval jen v nouzi nejvyšší. Byl obdařen mimořádnou předvídavostí a většinou již stál předem v místech, kam útok soupeře směřoval a chytal jej bagrem nebo do prstů. V záhlaví vložený snímek z Albertova, na kterém je zachycen v „rybičce“ po odbití míče, byl naaranžován fotografem a zákrok proveden na objednávku.

Již v Kostelní Lhotě byli bratři Vladimír (roč. 1931) a Josef od začátků povinné školní docházky členy místního Sokola s aktivitami ve všech dostupných sportech (atletice, gymnastice, házené, fotbalu, ping-pongu) a nechyběl mezi nimi ani volejbal. Jelikož měli hřiště hned za plotem rodinného domku, bývali na něm Musilové vždy jako první a než dorazili ostatní kluci, měli již nataženou síť a nalajnováno. S volejbalem pokračovali po roce 1946, kdy se rodina přestěhovala do pražských Vysočan nedaleko sokolského Tyršova cvičiště. Zlomovým okamžikem se stala jejich účast na tradičním listopadovém turnaji, pořádaném místními volejbalisty vždy na závěr sezony. Bojovalo se v něm o sladkou trofej v podobě velkého domácího dortu a smíšená mužstva byla složená z příchozích zájemců bez ohledu na pohlaví a věk (mužů, žen, dorostenců a dorostenek). Kapitány družstev byli nejlepší hráči prvního týmu mužů (šestinásobní mistři republiky), kteří si spoluhráče a spoluhráčky losovali z čepice. V listopadu 1947 se do turnaje přihlásili poprvé bratři Musilové, a přestože ani jeden z nich tehdy dort neochutnal (nebyl ve vítězném celku), dostali oba po skončení turnaje od vůdčí osobnosti vysočanského volejbalu a tehdy reprezentanta ČSR Josefa Češpivy angažmá v družstvu dorostenců, které trénoval. V roce 1948 s ním zvítězili na Přeboru ČOS, hraném v rámci XI. Všesokolského sletu v Praze (byl současně svazovým přeborem republiky) a prvenství zopakovali v roce 1949 při finále dorosteneckého přeboru ČSR v Mostě. Větším a „šikovnějším“ s bratrů Musilových byl Josef, a když dosáhl plnoletosti, byl hrajícím trenérem Češpivou zařazen do družstva mužů. Premiéru si odbyl při finále Mistrovství republiky 1950 v Jilemnici (se 4. místem), kde mu internacionál Miroslav Vondřich pověsil na krk na louce nalezený kravský zvonec a prohlásil za „Bulíčka“. Z Bulíčka se později stal Bulda, známý pod touto přezdívkou po celém volejbalovém světě. V článcích lze nalézt i mylné dedukce autorů, že přezdívka vznikla podle Josefovy „buldočí“ povahy. Pravdou je, že bojoval vždy od prvního do posledního míče, bez ohledů na momentální stav utkání.

Se Sokolem Vysočany resp. již Sokolem ČKD Vysočany si zahrál ještě na dalších dvou Mistrovstvích republiky a v roce 1952 si dovezl z Kroměříže svou první „mužskou“ medaili za 3. místo. V tomto roce si současně odbyl premiéru v reprezentaci startem na MS v Moskvě se ziskem stříbrné medaile. Po skončení šampionátu narukoval na podzim 1952 na vojnu do ATK Praha, se kterým získal v letech 1953 a 1954 dva mistrovské tituly – to již hrál armádní výběrový celek pod novým názvem ÚDA Praha. Po vojně se do Vysočan (nově Spartaku ČKD Stalingrad) již nevrátil a na dalších 14 sezon (1955-1968) byl jednou z opor Slavie VŠ Praha. Zásluhu na tomto „přestupu“ měl jeho bratr Vladimír (který patřil k prvním hráčům tohoto vysokoškolského klubu, založeného v roce 1953) a Zdeněk Malý, se kterým se potkal na hřišti v Sokole Vysočany i v ATK. Bulda (povoláním typograf) byl jednou ze dvou výjimek v hráčském kádru Slavie VŠ, doplňovaném výhradně vysokoškoláky. Výjimkou druhou byl Václav Šmídl, coby odchovanec dorostu VŠ. Se Slávií získal Bulda celkem 5 titulů mistra republiky a dalších 5 titulů vicemistra za 2. místa v celostátní I. lize.

Souběžně s úspěchy klubovými začaly narůstat i úspěchy s reprezentací ČSR a ČSSR. Stal se dvojnásobným Mistrem Evropy (1955, 1958), dvojnásobným Mistrem světa (1956, 1966), startoval na dvou olympiádách se ziskem stříbrné medaile v Tokiu 1964 a bronzové v Mexico City 1968. Je třeba zmínit, že působení v reprezentaci Josef na jeden rok přerušil. V dubnu 1965 proběhla v tisku zpráva o jeho odchodu z reprezentace - bylo mu 33 let a dobrovolně chtěl uvolnit místo mladším a věnovat se více rodině. V září 1965 na I. ročníku Poháru světa v Polsku obsadil náš výběr již bez Buldy 3. místo za SSSR a Polskem a v lednu 1966 zahájil pod vedením trenérů Matiáška a Kaplana přípravu na MS, které v tomto roce hostila Praha. V červenci 1966 proběhla tiskem další zpráva, že Josef Musil se vrací pomoci týmu v bojích o medaile. Přemluvila jej k tomu dvojice osobností, kterých si nesmírně vážil: Josef Češpiva a Václav Matiášek, kterému ve Vysočanech před svým odchodem na vojnu nahrával. Jak se ukázalo, bylo to šťastné rozhodnutí. Po krátké závěrečné přípravě se Bulda opět stal stěžejní osobností týmu nových Mistrů světa, spolu se smečařem Pavčou Schenkem byl zařazen do nejlepší šestky a současně vyhodnocen nejlepším hráčem šampionátu. V reprezentaci pak vydržel až do mexické olympiády v roce 1968, v roce 1967 ještě přispěl k zisku stříbra na ME v Turecku a z Mexika si přivezl svou poslední (bronzovou) medaili.

Po skončení mexické olympiády využil možnosti hrát poprvé v životě „za peníze“ v zahraničí, a stejně jako řada dalších reprezentantů ČSSR získal prostřednictvím PZO Pragosport (kterému všichni odváděli třetinu příjmů) angažmá v nejvyšší italské soutěži (sérii A1). Stal se posilou klubu Panini Modena, jehož majiteli a sponzory byli bratři Paniniové – majitelé prosperující tiskárny. Družstvo postoupilo v sezoně 1967/68 do A1 a Bulda měl pomoci soutěž udržet. V sezoně 1968/69 skončil tým na 4. místě a v sezoně následující získal titul Mistra Itálie. Portrét Josefa Musila v nadživotní velikosti od té doby visí ve vestibulu sportovní haly v Modeně, kde se volejbal stal a dodnes zůstává sportem číslo jedna. Přestože klub i Bulda měli zájem smlouvu prodloužit, z Prahy přišel příkaz k návratu. Šlo o politické rozhodnutí v rámci začínající „normalizace“ a vrátit se museli všichni naši hráči, působící na „Západě“ - pokud nechtěli emigrovat. Bulda se s rodinou z Itálie vrátil a kam jinam, než do VŠ Praha Exico (již bez názvu Slavia a s prosperujícím PZO v roli sponzora). Další 4 sezony byl hrajícím asistentem trenéra a současně vedl družstvo starších dorostenců VŠ Praha, se kterým získal v roce 1971 přebornický titul. Když byla možnost zahraničních angažmá obnovena, vrátil se na dvě sezony do Itálie v roli hrajícího trenéra družstev série A1 – Tombolini Loreto v sezoně 1974/75 a Spem Faenze v sezoně 1975/76. Jak je napsáno v úvodu, ve věku 44 let ukončil Bulda ve Faenze své hráčské působení ve vrcholném volejbalu, ale pro radost jej hrál ještě v důchodovém věku za Spoje Praha v nižších soutěžích pražského přeboru. V letech 1977-1981 vedl exligový tým žen Slavie Praha IPS a v letech 1990-92 se naposledy vrátil do Itálie jako trenér mužů Loreta v třetí nejvyšší soutěži (sérii B).

Předchozí informace doplňuje několik historických a dosud méně známých fotografií. Na první volejbalisté Sokola ČKD Vysočany v roce 1950, kdy se v jejich sestavě poprvé objevil Josef Musil. Zleva stojí hrající trenér Češpiva, Vondřich, Škop, vedoucí K. Kavka, Průša, Liška, Matiášek a Mačura, v podřepu zleva F. Kafka, Lukáš, Malý. Květ, Musil a před nimi ležící rozhodčí Modráček.

Stříbrní volejbalisté ČSR na MS 1952 v Moskvě s premiérovou účastí Josefa Musila. Horní řada zleva: Mikota, Láznička, Tesař a před ním novinář František Valach, Votava, Paldus a Kučera, dole zleva další novinář Václav Svoboda, Jonáš, Malý, Matiášek, Musil, Karel Brož, Fučík a s míčem ležící Josef Brož.

Mistři světa 1956 po příletu z Paříže na Ruzyňské letiště. Na schůdcích v levém zástupu odshora dolů: lékař Josef Chrástek, Paulus, Purnoch, J. Brož, Musil, Malý, K. Brož, první trenér Josef Kozák, ústřední trenér Václav Matiášek a svazový sekretář V. Honomichl. V zadním zástupu shora Schwarzkopf, Paldus, Golian, Láznička, Synovec, druhý trenér Jaroslav Fučík, Tesař a vedoucí naší výpravy, předseda svazu a delegát kongresu FIVB Otakar Koutský.

Připomenut je třeba i úspěchy klubové se Slávií VŠ Praha a vkládáme snímek tohoto družstva z roku 1964, kdy získal poslední mistrovský titul a to již v hodně omlazené sestavě. Zleva stojí trenér J. Kozák, Musil, Purnoch, Barda, Šopa, Viche, Zenker, Pitter a vedoucí V. Dolák, v podřepu zleva Humhal, Pospíšil, Chour, Straka a Stolařík.

Mexickou olympiádu v roce 1968 připomíná snímek našich nejdéle sloužících matadorů v dresu ČSR a ČSSR při oslavě bronzové medaile, kterou se oba s reprezentací rozloučili. Nalevo Bohumil Golian (tehdy 37 let, zemřel v roce 2012), napravo Josef Musil (36 let). Oba odešli po olympiádě hrát do Itálie (Golian za Atletico Bari) a oba se museli po dvou sezonách vrátit.

Volejbalisté Panini Modena – vítězové série A1 a mistři Itálie 1970. Nahoře trojice bratrů Paniniových, v podřepu první zleva s míčem Josef Musil.

Na snímku z roku 2004 čerstvé přírůstky Světové síně slávy při inauguraci v Holyoke s pamětními plaketami. Zleva slavná americká beachvolejbalistka Karolyn Kirby, Josef Musil, reprezentant Japonska a později reprezentační trenér Seiji Oko a zástupce nepřítomné Kubánky Mirey Louis – všichni tři ocenění za úspěchy v šestkovém volejbalu.

Dne 28. října 2009 převzal Josef Musil na Hradě z rukou prezidenta Václava Klause státní vyznamenání Za zásluhy. Spolu s ním např. Karel Gott

S prezidentem ČR se sešel ještě v roce 2011, kdy byli na Hrad v rámci oslav 90 let existence našeho volejbalu pozváni žijící mistři světa z Paříže 1956 a Prahy 1966. Josef Musil stojí v popředí mezi prezidentem Václavem Klausem a předsedou ČVS Zdeňkem Haníkem.

Kulaté 80. narozeniny oslavil Bulda v Dolním Poříčí u Strakonic v roce 2012 s partou dalších volejbalových legend, scházejících se pravidelně každým rokem již bezmála 50 let - bohužel s již hrozivě ubývající členskou základnou. Na snímku s dalšími jubilanty - stejně starým Josefem Šormem a o pět let starší Bobinou Lútočkovou.

S Josef Musilem se rozlučme snímkem, připomínajícím z dnešního pohledu těžko uvěřitelný fakt, že Bulda po celou svou hráčskou kariéru neopustil své povolání a manuálně pracoval. V letech 1950-1968 dokonce na směny, a pokud měl „odpolední“, chodil dopoledne sám na hřiště či do tělocvičny a věnoval se alespoň fyzické přípravě. Byl vyučený typograf - specialista na offsetový tisk, do roku 1968 pracoval ve Středočeských tiskárnách v Myslíkově ulici, a ač nemusel, pracoval i při angažmá v Modeně v tiskárně bratrů Paniniových. Po návratu do Prahy v roce 1970 až do důchodového věku pak v tiskárně informačního centra Ústavu pro jaderný výzkum na Zbraslavi, odkud je náš snímek.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský