Trenérský notes 2/24: Rodič trenérem vlastního dítěte?

Trénuješ svoje dítě? Neubližuješ mu tím? Nepřijde ti, že syn trenéra má více životů než ostatní hráči? A jak se asi potomek trenéra v kolektivu cítí? Ať už jsme trenér, hráč, dítě či rodič – pojďme se společně podívat, co se mezi „těma dvěma“ odehrává.

Absence objektivnosti je na prvním místě. Ať už chceme nebo ne, vzhledem k silné citové vazbě k dítěti budeme vždy neobjektivní. Oběma dvěma způsoby – jak pozitivně, tak i negativně. Buď míváme tendenci dítě upřednostňovat a omlouvat jeho chyby, respektive vidíme na našem dítěti to pozitivní a k jeho negativním vlastnostem jsme méně všímaví. Dítě tak upřednostňujeme. Vedle toho, že mu to škodí v jeho dalším rozvoji, protože v tuto chvíli dítě dostává to, co si nezasloužilo ničím jiným než tím, že je dítětem trenéra, tak mu tím můžeme připravit i nepříjemnou situaci v hráčském i fanouškovském kolektivu. Dítě může být odstrčeno z kolektivu, popřípadě si vyslechnout nepříjemné poznámky na to, že nastupuje jenom proto, že ho trénuje jeho táta.

Na druhou stranu ani opačný přístup není správný. Někteří rodiče jsou na své dítě přísnější, vyžadují po něm mnohem více než po ostatních a mají na své dítě přísnější nároky. Abychom dítě pochválili, tak musí podat opravdu výjimečný výkon, jsme k němu více kritičtí. Na jednu stranu je sice dobré, že dítě učíme tvrdé práci, ale dítě potřebuje i laskavý přístup a cítit rodičovskou lásku. Současně děti hodně špatně, ale opravdu velmi citlivě, vnímají nespravedlnost. A té se v této souvislosti často dopouštíme. To, že nás k tomu vedou často ušlechtilé důvody, že chceme, aby bylo dítě zvyklé tvrdě pracovat nebo abychom ho uchránili před nemístnými poznámkami, že mu nadržujeme, nemůže nic změnit na faktu, že dítěti ubližujeme.

Nabízí se nám tak otázka: „Může být trenér / rodič ke svému dítěti objektivní?“ Upřímně si přiznejme, že je to téměř vyloučeno. A pokud by k tomu přeci jen došlo, tak je v našem vztahu pravděpodobně něco divného. Naše citová vazba k dítěti musí být ze samotné podstaty silná. A silná emoce a cit nám zpravidla brání být objektivní. A pokud nejsme objektivní, tak dítěti většinou ubližujeme. V tuto chvíli je zcela lhostejné, jestli jsme k dítěti přehnaně přísní nebo naopak přehnaně kritičtí. Dítě tím vždy trpí.

Ačkoliv to na první pohled nemusí být patrné, tak dítě potřebuje trenéra i rodiče. Pokud je rodič i v roli trenéra, vzniká u dítěte určité citové zmatení. Především malé děti velmi těžce chápou, jestli k nim mluví trenér nebo rodič. Racionální přepínání rolí rodič / trenér je většinou pro dítě dost složité. Na druhou stranu některé věci děti nerady slyší od svých rodičů, především v pubertálním období. Pokud stejnou věc řekne trenér, je to v pořádku.

Jsou chvíle, kdy by dítě potřebovalo laskavý přístup rodiče, dostane se mu však přísného hodnocení trenéra. Jindy se naopak dítě potřebuje svěřit trenérovi jako sportovně-morální autoritě, před rodičem se však dítě může stydět. Dítě prostě někdy potřebuje rodiče, někdy zase trenéra. Pokud jsme trenér i rodič v jedné osobě, tak tím dítě o tuto možnost připravíme.

Pokud vykonává trenér svoji práci správně, tak je pro děti velkým vzorem a autoritou. Především v pubertálním období, kdy jsou děti v období vzdoru, může být trenér právě tou příslušnou autoritou, kterou dítě respektuje a uznává, k níž si přijde o radu, i třeba v osobní záležitosti. Mnohdy řekne trenérovi to, co by doma neprobíralo. Pokud je trenér i rodič, tak je pravděpodobné, že za ním dítě nepřijde.

Buďme si také jisti, že i přesto, že děti by měly mít svého trenéra rády, tak ale často dochází i ke konfliktům, které hráči řeší i v „soukromí šatny“. Trenérovo dítě si tak musí vyslechnout mnoho nepříjemných a mnohdy i urážlivých poznámek na adresu svého rodiče. Každou takovou urážkou dítě velmi trpí.

I když budeme nejlepší trenéři na světě, tak se vždy najde někdo, kdo bude mít značné připomínky k naší práci. Byl by téměř zázrak, pokud bychom se vyvarovali poznámek, že nadržujeme svému dítěti, že to může dělat cokoliv, a že ostatní nesmí nic nebo že ostatní děti mají pouze omezené šance, když to synáček trenéra je „nesmrtelný“. Bohužel, těchto negativních reakcí se dočkají všichni trenéři svých dětí. I když by byli naprosto objektivní, dokonce i kritičtí ke svému dítěti. Počítejme s tím, že tyto reakce nastanou, a že jsme proti nim téměř bezbranní. Racionální vysvětlování a dokazování v tuto chvíli nemá příliš význam. Každý rodič vidí své dítě svojí vlastní optikou a objektivnost ztrácí. A my s tím nemůžeme vůbec nic dělat. Někdy nám může pomoci vysvětlení v hráčském kolektivu, popř. když se nás někdo z hráčů nebo našeho okolí zastane.

Podobné věci si může vyslechnout i trenérovo dítě v hráčském kolektivu. Někdy stačí i to, když se ostatní hráči chovají v jeho přítomnosti jinak či pokud třeba náhle přestanou mluvit, když se objeví v šatně.

Pokud děláme naši práci dobrovolně a obětujeme jí všechen náš volný čas, vykonáváme ji s nejlepšími úmysly a někdo nás nespravedlivě kritizuje, tak nás to může opravdu hodně ranit. Musíme to však brát jako fakt a nestěžujme si na to. Neznamená to totiž, že by rodič neměl dělat trenéra týmu, ve kterém je jeho potomek. Ale pokud se rozhodneme být trenérem vlastního dítěte, tak musíme se všemi možnými negativy počítat.

Autor: Ondřej Foltýn