Trenérský notes 1/23: Něco málo o didaktice I: Didaktika a didaktické styly

Následující miniseriál zahájíme otázkou: K čemu je vlastně trenérovi didaktika? V několika článcích si postupně přiblížíme základy didaktiky, stylů, metodicko-organizačních forem, zásad a postupů, které zkušený trenér již automaticky uplatňuje. Postupně tak budeme společně hledat odpověď na úvodní otázku. 

Didaktika

„Didaktika se obvykle definuje jako věda o vzděláváním procesech vyučování a učení, věda zdůvodňující obsah vzdělávání, metody a formy vyučování.“ (Dovalil, str. 48). Zabývá se zásadami, metodami a formami, postupy i cíli tréninku či tréninkového procesu. Znalost didaktiky pomáhá trenérovi správně koncipovat jak tréninkovou jednotku, tak i celý tréninkový proces.

Didaktické styly

Představme si situaci, že je před námi trénink, na kterém se chceme zaměřit na nácvik a realizaci útočného úderu. Jako zkušený volejbalista či vzdělaný trenér víme, jak má útočný úder vypadat, jaké jsou klíčové body techniky i provádění herní činnosti, známe metodické řady, které máme využívat. Jinými slovy, známe metodiku a víme „CO“. Jakým způsobem však budeme postupovat je otázka didaktická. To, kdo má jakou řídící roli, kdo plní či určuje zadání, způsob hodnocení či výběr řešení je didaktický styl. Didaktický styl tedy popisuje vztah mezi trenérem a sportovcem, respektive jejich činností během tréninku. Jednotlivé styly jsou seřazeny dle míry odpovědnosti a rozhodování, kdy o tom, co a jak se bude dělat rozhoduje trenér (a tedy má i zodpovědnost) až k situaci, kdy zodpovědnost i výběr na sebe bere hráč. 

Příkazový styl  

Je v našich podmínkách asi nejrozšířenějším (ale rozhodně ne vždy nejlepším) didaktickým stylem. Je charakteristický tím, že trenér přesně určí, co se bude dělat, s jakou intenzitou, kolikrát, jakým způsobem. Hráči přesně plní pokyny trenéra.

Tento styl má výhodu, že trenér přesně ví, co hráči dělají a poměrně rychle jsou vidět výsledky. Styl se uplatní především v drilových cvičeních, především při učení techniky či nových věcí. Nevýhodou je, že potlačuje kreativitu, rozhodování i odpovědnost hráče. Pokud nemají hráči dostatečný počet opakování či mají delší pauzu, tak snadněji zapomínají. 

Tento styl je také nutné uplatit v krizových a rizikových situacích, zejména v takových, ve kterých je ohroženo zdraví či dokonce život.

Při učení útočného úderu, se může jednat například pří nácviku smečařského rozběhu, kdy hráčům přesně ukážeme jednotlivé kroky, na zem hráčům nalepíme „stopy“, a necháme je přesně opakovat krokosled.

Úkolový styl

Pokud chceme hráči dát poněkud větší volnost a vést ho i k přemýšlení postupujeme tak, že hráčům řekneme, jaký je očekávaný výsledek. Jakým způsobem hráč kýženého výsledku dosáhne již necháme na něm. Pokud tedy chceme například trénovat vytlučení bloku, můžeme buď nechat hráče útočit proti dvojbloku s tím, že mu nařídíme „použít blok“ (tedy příkazový styl), nebo můžeme zúžit hřiště a hráči dát úkol: vyhraj! Tím, že je kratší hřiště, tak hráč má zásadně ztíženou pravděpodobnost prosazení se přímým úderem a postupně zjistí, že v tuto chvíli je nejúčinnějším řešení právě vytlučení bloku. Na první pohled je zřejmé, že tento způsob je náročnější a delší, na druhou stranu, pokud hráč toto zvládne, tak si nacvičené více upevňuje, zapojuje více kognici a učí se uplatňovat rozhodovací procesy, lépe chápe herní situaci.

Reciproční styl (se vzájemným hodnocením)

Zajímavý způsob učení je uplatnění stylu se vzájemným hodnocením, při kterém jeden hráč plní daný úkol, jeho spoluhráč ho sleduje a opravuje. Tento styl je vhodný například v situaci, kdy máme hráče rozdílné úrovně a zatímco někteří daný úkol zvládají až příliš snadno, pro druhé je úkol naopak stále těžký. „Lepší hráč“ se tak musí více zaměřit na detaily, uvědomit si, jak má pohyb či činnost vypadat a rozpoznat, kde by mohla být chyba. Současně získá i „pocit důležitosti“. Slabší hráč naopak slyší rady od svého vrstevníka, spoluhráče, které jsou (ano, přiznejme si to) někdy i přesnější a účinnější než od nás. Velmi zajímavých výsledků pak můžeme dosáhnout při součinnostních věcech, například když při nácviku rychlíku necháme nahrávače, aby útočícímu hráči poradil, kde se a kdy se má odrazit, jak se má otevřít…

Styl se sebehodnocením

Výše uvedenému stylu je trošku podobný i styl, při kterém necháme hráče hodnotit sama sebe. Tím, že necháme hráče popsat svůj pokus ho donutíme, aby si uvědomil pohyb svého těla, vnímání prostoru, spoluhráčů i času. Vedle toho také zjistíme, jak hráč vnímá sám sebe, jak se orientuje, či jak o některých věcech přemýšlí. Dobrou pomůckou je i video se zpožděným či zpomaleným přehráním. 

Styl s nabídkou

Zajímavý je i přístup tzv. styl s nabídkou, při kterém nám hráči sami nechtěně na sebe „prásknou“, jací vlastně jsou, jak si věří, v jakém jsou rozpoložení, či jak jsou cílevědomí či naopak bojácní nebo pohodlní. Trenér sice zvolí, co se bude dělat, ale již nechá hráče, aby si sám zvolil obtížnost a (nebo) intenzitu. Můžeme například zvolit útok do vymezeného území a budeme počítat úspěšné pokusy. Necháme však na hráči, jestli si sám postaví trefované území např. 1 x 1 metr, či třeba 2 x 1,5 metru. Stejně tak sledujeme, jestli hráč smečuje s maximální razancí, nebo naopak úder „ošetří“, jestli útočí pouze z jedné zóny či si vybírá různé zóny, nebo kolik který hráč stihne pokusů.

Styl s řízeným objevováním

Pokud nechceme z hráčů mít „roboty“, tak musíme podporovat i jeho rozhodování. Pokud chceme hráče postupně vtahovat do tajů hry, můžeme používat styl s řízeným objevováním, při kterém víme, co hráče chceme naučit. Na rozdíl od stylů výše však hráči neříkáme, co má udělat (což bychom volili při použití příkazového stylu), ale postupně hráče vedeme tak, aby chápal souvislosti a sám objevoval správná řešení. 

Pokud například chceme hráčům sdělit, že při hůře připravených útočných situacích je výhodné „hledat“ úderem soupeřova nahrávače, můžeme toto týmu striktně zadat a například trestat nedodržení tohoto pokynu nebo budeme naopak trpěliví, a hráčům umožníme, aby si vyzkoušeli různé situace, které například komentujeme, ptáme se nebo statistikujeme, jak je úspěšná následná obrana. Hráče tak dovedeme k poznání, že když zalobují na libero, tak následná obrana je téměř vždy neúspěšná, naopak pokud se jim podaří donutit hrát první úder soupeřova nahrávače, tak úspěšnost jejich obrany výrazně roste. 

Důležité je však dodržovat posloupnost správných rozhodnutí: pokud se hráč rozhoduje špatně, musíme mu pomoci a nemůže přejít na další složitější řešení.

Styl se samostatným objevováním

Na předchozí styl navazuje styl se samostatným objevováním, při kterém již hráče necháme objevovat zcela samostatně. To, co hráč objevuje, již pouze korigujeme tím, že určíme téma tréninku (či cvičení).

Styl s autonomním rozhodováním 

Na samém vrcholu pomyslné pyramidy pak stojí styl s autonomním rozhodováním. Hráč se již i spolupodílí na tom, co se bude trénovat, s jakou intenzitou, účelem i způsob provedení a řešení. Hráč tak přebírá i zodpovědnost za to, co a jak se naučí, trenér naopak ustupuje do pozadí do role mentora či rádce. 

A který styl je nejlepší?

Po přečtení výše uvedeného musela přemýšlejícímu trenérovi naskočit otázka, který styl, že je nejlepší a který tedy používat? Všechny! Žádný styl není sám o sobě dobrý nebo špatný, každý má své místo v procesu učení. Důležité je, abychom věděli, co chceme v tréninku naučit, jakou skupinu před sebou máme (z hlediska věku, výkonnosti…) a v neposlední řadě i jací vlastně jsme my jako trenéři. 

 

Autor: Ing. Ondřej Foltýn

Zdroje: Josef Dovalil a kol.: Lexikon sportovního tréninku, Praha, 2008, Michal Barda: K čemu je trenérovi didaktika?