Havelková poznala vytrvalostní volejbal, užívá si reprezentaci a chystá svatbu

Další významný úspěch si připsala úspěšná volejbalistka Helena Havelková. V letošním roce se s týmem Cangrejeras San Juan stala vítězkou ligy v Portoriku. Stejný triumf zkušená reprezentantka vybojovala v Itálii, Polsku nebo v Rusku. Ten aktuální v exotické zemi byl ale speciální: „Byla to strašná dřina, protože jsme začínali ligu v lednu a skončili v dubnu. Odehráli jsme podobnou porci zápasů jako třeba v Itálii. Jenže na 24 zápasů máte v Evropě většinou šest měsíců, my měli jen tři,“ popsala Havelková, která stále patří k oporám reprezentace. Ta v šesti posledních duelech ve Zlaté evropské lize prohrála pouze jediný duel a 15. června 2024 rozehraje Final Four v Ostravě.

Jak zatím hodnotíte Zlatou evropskou ligu?

Je pravda, že když se vyhrává, tak je nálada lepší. Na evropskou ligu se najíždí týden po klubové sezoně, není lehké se hned sehrát. Máme ale skvělý tým, hrajeme opravdu kolektivně. Na tom si trenér hodně zakládá, abychom neustále drželi tu linii týmovosti, a tím ostatní přehráváme.

Takže je v týmu podobná atmosféra jako při loňském mistrovství Evropy?

Ano. Víme, co po nás trenér chce – vždycky dávat sto až sto padesát procent. A to i v trénincích. Ždíme z nás, co může. Je to jeho styl. Je pravda, že týmy jsou velkým obrazem trenéra a my jedeme podle jeho coachování.

Na co se zaměřujete před Final Four v Ostravě?

Náš tým má skvělý servis, od toho se všechno odvíjí. Třeba na Španělsko jsme měli takovou taktiku, abychom je odtáhli od sítě, aby se nám to dobře blokovalo. To se nám povedlo. Snažíme se pracovat na všem, ale není na všechno samozřejmě čas. Není prostor si něco neustále zkoušet, třeba v rámci technického zdokonalování. Ale pokračujeme na podobné vlně jako vloni.

Jednou jste prohlásila, že jste s trenérem Giannisem Athanasopoulosem skvěle sehraná. Jak se to projevuje?

Už jsem pár trenérů vystřídala, dokážu říct, jaký trenér je dobrý pro tým a jaký ne. Giannisje skvělý v tom, jak to má nastavený. Chce po nás opravdu maximum také v činnostech na tréninku. Já to mám ráda, když to v přípravě šlape, tak pak je to jako v zápase.

Tím, že jste hodně zkušená a také úspěšná, chodí občas za vámi trenér a konzultuje s vámi nějaké věci?

Ano chodí, ale Giannis chodí za všemi hráčkami. Já určitě můžu díky nasbírané zkušenosti v některých věcech poradit víc, on má ale svoji hlavu a mnoho věcí vidí, takže nějaké velké razení nepotřebuje.

Vím, že je pro něj důležitá atmosféra v týmu. Padají často na tréninku vtípky?

Když makáte na sto procent a dáváte si bacha, abyste veškeré činnosti prováděli dobře, tak moc času na pokec a vtípky není. Každý si hlídá, aby byl soustředný, aby byl hlavou v tréninku. Nemyslím si, že v tréninku nějak moc padají vtípky. Ale když je napjatá atmosféra, tak občas nějaká srandička přiletí, aby to nebylo tak moc vážné a trochu jsme se uvolnily. Myslím ale, že si držíme svůj standard, který se daří aplikovat.

V letošním roce jste si připsala další triumf, když jste získala titul v Portoriku. Jaké to tam bylo?

Já jsem si to užila neskutečně. Byl to jiný volejbal, jiný styl. Podobný americkému, kde jsem ještě nehrála. Byla to strašná dřina, protože jsme začínali ligu v lednu a skončili jsme v dubnu. Odehráli jsme podobnou porci zápasů jako třeba v Itálii. Jenže na 24 zápasů máte v Evropě většinou šest měsíců, my měli jen tři. Takže jsme hráli třikrát až čtyřikrát týdně. Někdy i úterý, čtvrtek, sobota a neděle.

Takže to byl trochu jiný sport?

Ano, spíše takový vytrvalostní. Mě ale hodně baví výzvy a nové věci. Poznala jsem zase něco jiného. A zjistila, že to umím, i když hraji čtyřikrát týdně. Byla to skvělá zkušenost. Šla jsem do toho s tím, že jsem chtěla vyhrát, a to se povedlo. Byla to čtvrtá země, kde jsem získala titul.

Jak kvalitní týmy tam byly?

Každý si mohl zvolit čtyři cizinky, většinou z USA. V té lize se točily hlavně Američanky, protože je složité dostat do Portorika víza. V rámci ligového systému máte sedm týmů, proti kterým hrajete čtyřikrát. Jenže fluktuace cizinek je tam vysoká, takže většinou je tým obměněn. Hodně se to obměňuje. Navíc Portoričanky nejsou tak vysoké, ale hrají nepříjemné údery. Jsou agilní, dobře míč vybírají.

A stíhali jste vůbec trénovat?

Málo, protože jsme víc hrály. Fakt to byl jiný rytmus. Ze začátku to bylo náročné, pak jsem si na to zvykla. A bylo to dobré. Z volejbalu se v Portoriku stal vlastně baseball, který se hraje rovněž skoro každý den. Na něm jsem se byla mimochodem podívat. Bylo to super, je tam hrozně oblíbeným sportem.

A zároveň jste si užila pláže?

Ano, miluji moře. Nejsem horský typ, spíše plážový. Je skvělé si ráno skočit do moře. Bylo tam pořád 30 stupňů, mikinu a kalhoty jsem vůbec nepoužila. Ideální při balení, kdy jsem si brala samé krátké věci.

Jak se k vám spoluhráčky chovaly? Věděly, že hrají s velkou hvězdou?

No, to ne. Celkově Portoriko je jiné, znají tam hlavně Američanky, které se dostaly do reprezentace. Když jsem s nimi hrála, tak věděly, kdo jsem, kde jsem všude hrála. To jo. Ale nezní jim to tolik, jako někdo z USA. Místo v týmu jsem si musela prosadit a obhájit.

A plat? Dá se srovnávat Portoriko s Evropou?

Jak kde… Já bych každému doporučovala Portoriko ze všech stránek, je to super zkušenost. Stojí za to, je škoda, že tam nechodí více evropských hráček. Ta liga byla fakt dobrá, až překvapivě super. Akorát mi tam chybělo posouzení videem sporných míčů. Když si člověk zvykne hrát o ruce a rozhodčí to nevidí, tak jsem se musela krotit, když dotek míče nebylo možné prokázat.

Kde chcete hrát dál v rámci klubové sezony?

Já jsem ráda, že mohu být ještě v nároďáku. Po etapě v beachvolejbalu, kdy jsem se s šestkovým volejbalem v podstatě rozloučila, teď vše beru den za dnem. Vážím si toho, že můžu být v českém reprezentačním týmu mezi mladou nastupující generací. Do budoucna uvidím, na co budu mít fyzicky mít. Za měsíc mám svatbu s Georgem Grozerem, na kterou se těším. Takže se snažím kombinovat přípravy s volejbalem. Nechávám vše otevřené.

Láká vás domácí extraliga?

Nevím, zatím nemám konkrétní plány. Prioritně teď řeším nároďák a pak uvidíme.

Ale nabídky chodí, že?

Jsem mile překvapená, nabídek mám hodně. Je z čeho vybírat. Jestli do něčeho půjdu, tak to zase bude výzva.

A ta zkušenost z beachvolejbalu – byla obohacující třeba v rámci techniky smečí?

Ano, všechno je zkušenost. Když třeba zahraji nějakou roládu, tak mi říkají: No jo, beačařka (smích).

Jak to děláte, že furt máte skvělé statistiky? Na co se zaměřujete při smečích? Řešíte postavené bloky nebo techniku úderu? Co je ta základní věc, na co si dáváte pozor?

Hlavním klíčem je to neřešit a hlavě to co nejvíc ulehčit třeba jen s jedním zadáním… A nechat to na buňkách a na intuici. Já si to můžu se svou zkušeností už dovolit, v mém případě vědí, co mají dělat.

A díváte se zpětně na videa? Jak jste smečovala?

Ano, to jo. Určitě. Studuji, koukám se na sebe nebo na soupeře. V tom nám hodně pomáhají trenéři, kteří nám dávají informace. Mám je sice v hlavě, ale na hřišti musíte také umět improvizovat.

A jsou nějaké volejbalové trendy, které se snažíte aplikovat ve své technice?

Největší aktuální trend je v tom, že volejbal je rychlejší a dynamičtější oproti minulosti. A hlavně dneska se už nepíská nic tahaného. Právě tahané smeče se dříve pískaly, dneska se to běžně používá. Je to součást běžné výbavy. A já se to ještě musím doučovat, protože dříve jsem tohle nevyužívala.

A vyhovuje vám to? Je to přínosné pro ten sport, že se tam umožní takové pohyby?

Všechno se vyvíjí. Patří to k tomu a já jsem to přijala. Ale musím také vymýšlet jiné zbraně. Já tyhle tahané pohyby netrénuji od svých dvanácti let jako holky. Každý si najde svůj styl, za mě jsem otevřená veškerému rozvoji volejbalovému.

Ale primárně jste raději ranařkou?

Ano, byla jsem v minulosti jen ranařka, ale teď díky zkušenostem jsem víc komplexní hráčka a mám větší nadhled. Proto už nemusím být pouze ranařkou.

Slyšel jsem, že vás hodně láká evropský šampionát v Brně, který by se měl uskutečnit v roce 2026. Tam směřujete vrchol kariéry?

Ano, ať se bude dít cokoliv, tak bych určitě chtěla být na hřišti v roce 2026 v Brně. Kluci mají výhodu, že odehráli několik domácích evropských šampionátů. To my ženské jsme domácí atmosféru na těch vrcholových akcích nezažily, moc jich nebylo. Mrzelo by mě, kdybych toho šampionátu nedožila volejbalově. Je to pro mě cíl.

 

Autor: Jiří Uhlíř, foto Ondřej Driml, Cangrejeras de Santurce