Juniorky bohužel ... ´88/89 2006

Vážení kolegové a příznivci českého volejbalu, náš mládežnický volejbal dostal zase jednou pořádný políček. Naše juniorky, do nichž se mimochodem vkládaly jisté naděje, vyhrály na 2006 ME juniorek 88/89 jediný zápas a nepostoupily ze základní skupiny.

 

 

Hned na začátek bych chtěl eliminovat kritické hlasy na adresu trenérů, protože jejich působení bude hodnotit Správní rada ČVS na základě předložených faktů a dalších okolností.

Tento článek je zaměřen jinak. Protože jsem byl přímým účastníkem, chtěl bych se především s trenérskými kolegy podělit o názory, které řadím do kategorie obecných. Čtenáři mých příspěvků vědí, co dlouhodobě kritizuji a v čem vyzývám dlouhodobě k nápravě. Byly doby, kdy jsme si kladli otázku: v mládežnických kategoriích jsme dobří a v seniorském věku upadáme v kontextu mezinárodního volejbalu, proč je to tak? Jakou otázku si budeme klást nyní, když kromě solidních výsledků chlapecké kategorie ročník 85 (4. místo MS kadetů, 5.místo ME juniorů) nemáme za posledních pět let ani jeden solidní výsledek? Nebuďme tedy bláhoví a přiznejme si, že nejsme volejbalový pupek Evropy a přiznejme si i to, že náprava není ve výměně trenérů nebo nějakých jednotlivých zásazích, případně v rukou jednotlivců.

 

Naše tolik opěvovaná volejbalová kultura ztrácí svou účinnost a my se musíme učit. Nechtěl bych se zařadit do kategorie „plakánků“, a proto tento příspěvek zaměřuji na analýzu faktů, v nichž zároveň vidím i skryté návrhy na opatření. Jako osoba zodpovědná za úsek mládeže, chci zabojovat o lepší budoucnost českého volejbalu a potřebuji k tomu vaši pomoc. Začnu tím, co mě „praštilo přes nos“ hned první den ME:

 

1)	Hráčky nejlepších juniorských týmů jsou překvapivě dobře připraveny po stránce techniky provedení herních činností. Například: každá naše smečařka má poněkud odlišný styl, v nejlepších týmech Evropy tomu tak není. Pro mě jasný závěr: naše smečařky se učí základní volejbalové dovednosti spontánně a jsou usměrňovány trenéry především v uplatnění taktických aspektů. To už je málo, již poněkolikáté konstatuji: smečařská technika je jedna. Smečařská osobitost je něco jiného.
2)	Naše první nahrávačka Kubínová (jinak: mistryně ČR seniorek, bojovnice k pohledání s volejbalovým srdcem) jako jediná z nahrávaček v naší skupině nenahrává moderní (a jedinou možnou technikou), tedy vycházející z palců, s prioritním zapojením předloktí a zápěstí, bez pohybů těla signalizujících směr nahrávky.
3)	Hráčky kvalitních týmů jsou povětšinou atletky s výborně stavěnými, svaly opevněnými, těly. V souvislosti například s výškou kontaktu s míčem při útočném úderu usuzuji tedy na kvalitní kondiční přípravu. My jsme v Čechách rozjeli letos rozjeli projekt kondiční přípravy mládeže s dr. Vavákem. Podle informační zprávy je patrné, že některé svazem dotovaná SCM ani nedisponují posilovnou. O čem chceme mluvit, snad ne o vrcholovém sportu…?
4)	U každého lepšího týmu funguje štáb statistiků, kteří jsou u týmů pravděpodobně dlouhodobě, protože například hra Italek mě šokovala svou vysokou organizovaností.
5)	Národní hrdost buď nemáme nebo se bojíme projevit, nevím, ale i v příchodu do zápasu jsme se od našich soupeřek lišily (viz dále).

 

Tolik obecně. Teď několik slov k trendům volejbalu dívek. Prof. Karel Frömel DrSc. z olomoucké fakulty mi kdysi řekl poznámku, která není nijak objevná, leč uvědomil jsem si, že velice trefná: "pokud chceš vidět volejbalové trendy, dívej se jak hrají junioři a juniorky".

Protože jsem trenér mužů, chtěl bych popsat několik trendů, které byly patrné (a pro mě do určité míry v rozporu s mým „mužským“ viděním). Jestli tedy platí teze profesora Frömela, pak by se takto měl hrát volejbal žen v budoucích letech.

 

Ø	Počet smečovaných podání je nízký, menší než 50 %. V nejvyšší úrovni volejbalu juniorek se preferuje plachtící podání, přesto mě překvapila poměrně nízká kvalita přihrávky.
Ø	Obecně se nehraje příliš rychle rychlá nahrávka do zón II a IV. Tedy v rozporu s tím, co jsem psal při popisu hry extraligového družstva Slávie Praha (trenér J. Zach). Nemyslím si, že je to definitivní stav, nicméně jako pozorovatel vám musím zprostředkovat pravdivé informace o tom, co jsem viděl.
Ø	Útok ze zóny VI, resp. I se řídí podle útoku předních středových hráček. Tzn. ve vazbě na tzv. „jednonožku“ ze zóny II se hraje útok ze zóny VI a na klasický útok v prvním sledu ze zóny III se váže útok ze zóny I. Zdá se dokonce (dle postřehu statistiky R. Wiesnera), že některé družstva mají středové hráčky specializované na útok ze zóny III a jiné na útok ze zóny II a podle toho umístěny v základním postavení vzhledem k výše uvedeným používání příslušných kombinací.
Ø	Úspěšná družstva mají minimálně dvě silné útočnice, doplněné jednou mimořádně disponovanou středovou hráčkou. Takto silně sestavená útočná trojice, je pravděpodobně předpokladem úspěchu kopíruje v podstatě mužský model:

§   Itálie: Costagrande, Cecioni (Stufi)

§   Chorvatsko: Ikic, Alajbeg (Kalenic)

Ostatní družstva mají pouze jednu, v případě Francie doplněné výraznou středovou hráčkou

§   Bělorusko: Miklashevich

§   Česko: Havelková

§   Francie: Szerszen (Bauer – 198 cm)

§   Belgie: Leys

Ø

Libero se objevuje častěji v zóně I, což je pro mužský volejbal naprosto ojedinělý jev (pouze například Henno u Francouzů). Důvodem je pravděpodobně fakt, že ženská družstva přikládají naprostou prioritu strategii postavení pro obranu. Mužská družstva používají téměř výhradně herní formaci s diagonálním hráčem v zóně I, a to především z důvodů případného protiútoku. Pro ženský volejbal není pravděpodobně protiútok diagonální hráčky ze zóny I tak důležitým prvkem, aby nemohl ustoupit strategickému prvku vyššího řádu: tzn. v ženském volejbalu hře v poli. K této problematice by se však kompetentně měl vyjádřit ženský trenér vrcholové úrovně.

 

To byly jen hlavní postřehy, hlavní slovo však musí mít trenéři a trenérky žen a jak znám Táňu Krempaskou, Mirka Čadu, Jirku Zacha, Standu Mitáče a další určitě tuto problematiku sledují pečlivěji než já a vědí své. Telegraficky k jednotlivým zápasům našeho družstva:

 

Bělorusky si zazpívaly hymnu před zápasem tak intenzivně, že když skončila její zkrácená verze, která se hraje na šampionátech, zpívaly dál na celou halu a nenechaly se přitom vůbec vyvést z míry ani rušit čekajícími hráčkami Česka a nervózními rozhodčími, kterým hrozilo odejmutí bodů od komisaře CEV za nedodržení oficiálního mezinárodního protokolu o utkání. A pak od prvního míče realizovaly jasný taktický plán. Jak se později ukázalo, Bělorusky vůbec nebyly těmi nejsilnějšími, ale právě nadšení (možná národní hrdost) a taktický plán udělaly své. Havelková byla nejlepší smečařkou utkání, Zoulová (ročník 90) zvládla svou roli „hasička na liberu“ (Kolocová – beachvolejbal,  Drexlerová – dlouhodobé onemocnění) jako kadetka svou premiéru na výbornou, ale to bylo vše.

 

Tento zápas se ukázal být rozhodujícím. Naše děvčata však nezvládla koncovky a to nás vlastně odsoudilo ke konečnému výsledku, který známe. Navíc v tomto zápasu některé momenty nezvládla již ani naše nejlepší smečařka Havelková (bylo toho na ni přeci jen mnoho). Dobré momenty naznačila Měrková a znovu obstála mladičká Zoulová.

 

Nejlepší zápas jaký jsem v podání našich hráček. Ale tak už to chodí: naše hráčky neměly proti pozdějším šampiónkám co ztratit, odvážně servírovaly. Solidně zahrála opět Měrková a jako tradičně Zoulová. Havelková se v konfrontaci s Italkami neztratila, ale druhou smečařku, úrovně našich soupeřek jsme nenašly.

 

Tyto zápasy jsem neviděl, počkejme si na komplexní zprávu od trenéra Jiřího Kozla, kterému stejně jako ostatním členům realizačního týmu i přes neúspěch děkuji za vedení ČVS za odvedenou práci, neměli to chlapci lehké.

 

Na závěr několik shrnujících slov ke hře českého týmu a už jen telegraficky:

1)	Nemáme druhou smečařku typu Havelkové, což se ukazuje v kontextu juniorské mezinárodní Evropy jako limitující faktor.
2)	Útok prvním sledem je v porovnání se soupeřkami slabý, neúčinný a málo frekventovaný.
3)	V poli reagujeme pouze na vývoj rozehry, hrajeme málo bez míče. Statisticky se to dá doložit tím, že máme oproti našim soupeřkám ve všech zápasech nižší počet úspěšných útoků v první vlně, tzn. po přihrávce podání soupeře okamžitě při prvním pokusu o útok. I když to vždy může souviset s našim slabým útokem.
4)	Podáváme spíše na jistotu, což byl záměr, který v kvalifikaci vyšel, tentokrát ne.
5)	Nelze říct, že by naše hráčky nebojovaly, ale nestačily jsme prostě úrovní naší hry a pravděpodobně jsme psychicky nezvládly atmosféru ME.
6)	Přes výpadek obou hráček dlouhodobě působících na liberu (Kolocová, Drexlerová) jsme našli adekvátní náhradu v Zoulové.

 

Kvalifikace na ME kadetů – leden 2007 v Turecku, ME kadetek – duben 2007 v Brně. S nadějí v lepší volejbalové zítřky:

 

V Praze 3. 9. 2006