Mýdlový princ, rozhodnutí a divoká noc

Na první pohled podivný název článku, který má pojednávat o kvalifikaci na ME kadetů v Izraeli ve dnech 20. - 24. dubna 2022. Nejdříve tedy výsledky kvalifikace a pak vysvětlení, které jasně prokáže, že Mýdlový princ, rozhodnutí a divoká noc má mnoho společného ač to na první pohled vypadá více než nesmyslně.

Do Izraele jsme odcestovali přes problémy s testováním na covid,  nominovaná dvanáctka a celý realizační tým včetně statistika Martin Štětky, který do poslední chvíle  plnil svou roli statistika v KP Brno na finálové sérii extraligy žen. K výpravě se také připojil Štěpán Žaba, který si odskočil od mateřských povinností, které celý duben svědomitě vykonával. Pro mne tím nastal problém, jak oba Žaby (jednovaječná dvojčat k nerozeznání) od sebe odlišit. Štěpán byl čerstvě ostříhán a jeho skráně byly dle poslední módy správně vyholeny a tak můj pohled, když se ocitli vedle sebe, vždy směřoval na boční stranu jejich hlav. Vycházelo to. Další, kdo se k výpravě připojil, byl J. Novák, který měl střevní problémy, ale včas je vyřešil. Poslední tréninky v Kladně za velké pozornosti místního volejbalového bosa Milana Fortuníka (trochu jsme si spolu zavzpomínali na naše učinkování v RD týmu Z. Haníka ještě na začátku tohoto století), který jako vždy výborně zabezpečil naše poslední VT a karavana tří dodávek mohla vyrazit vstříc zemi zaslíbené a kolébce tří velkých náboženství - Izraeli.   

Tel Aviv, hlavní město Izraele (přesněji řečeno je to hlavní město pro většinu světa, ale pro Izrael je  oficiálně hlavní město Jeruzalém) a všichni jsme věděli, že v  Izraeli je ramadán a že tam jsou nepokoje  a trochu se tam střílí. To všechno nás míjelo. Kvalifikace se konala v Natanya v uzavřeném vysokoškolském komplexu, kde mimo studentů je i centrum několika sportů a tedy i volejbalu. V komplexu cvičili i izraelští vojáci a vojákyně a každý den jsme je potkávali, jak jdou na výcvik s velkými bágly a samopaly a pistolemi. Dávalo to jednoznačně najevo, že v Izraeli je k válce o dost blíže i po šílenostech, které se dějí na východ od našich hranic. Ubytování bylo skromné, ale dostatečné pro činnost, kterou jsme přijeli do Izraele vykonávat – hrát volejbal. Vůbec jsem se nezmínil o letištní anabázi. Na tu jsme byli připravení a já se svými třemi velkými kovovými implantáty obzvlášt. Samozřejmě, že si mě vychutnali a samozřejmě si mě vychutnával muž, prostě síla.

Přílet do Tel Avivu byl dost pozdní a navíc čas je tam posunut o hodinu dopředu. Takže nás ještě čekalo  osahání haly a čas prvního utkání se neúprosně blížil. Portugalsko nemělo představovat soupeře, kterého bychom se měli nějak obávat, ale všichni trenéři světa ví, že první zápasy nemají občas s logikou výkonnostní úrovně soupeřů co dělat. V prvních utkáních občas prohrávají i silní se slabšími. Vždy u toho říkám tuto větu. Když se hraje první utkání, tak i ten nejslabší věří a doufá, že má v torně maršálskou hůl a že právě on udělá ten zázrak a porazí někoho na koho v jiných podmínkách nemá. Takže velká nervozita. Soupeř byl fyzicky opravdu slabší a jeho jediná naděje byla naše nervozita a jejich ochota nedělat chybu a neustále pracovat s naším blokem a dobře podávat. S podáním to splnili  a byli to jejich hlavní zisky, ale to ostatní jsme jim již nedovolili. Logika postupu ve kvalifikacích je porazit ty slabší s co největším rozdílem a urvat sety s favoritem (nebo ho porazit). Cílí se tak na případný postup z druhého místa (jeden tým z pěti skupin). Cíl jsme splnili a výsledek byl z tohoto hlediska přijatelný: 3:0 (21,12,16). Základní sestava, nahrávač Vítamvás, smečaři Pitner, Pastrňák, blokaři Černý, Tóth, univerzál Brichta a libero Tláskal, si až na malé výpadky  se soupeřem poradila.

V druhém zápase proti sobě nastoupila družstva Rumunska a domácího Izraele. Plná hala hnala Izrael k heroickému výkonu a Rumuni ač „materiálově“ vyrovnaní, s nejlepším útočníkem této kvalifikace , ale i kvalifikace ročníku 2003, kde hrál i proti našemu týmu a patřil tam k rozdílovým hráčům. Jeho jméno by si měli zapamatovat  trenéři naší extraligy, je to hráč pro ně (Chitigoi Christian-Daniel). Rumuni na Izrael nestačili a hladce prohráli 0:3. Bylo jasné, že Izrael moc a moc chce, a ve spojení s plnou halou a občas podivnými rozhodnutími čárových rozhodčích na to i mají. Vítězství 3:0 bylo rychlé a pro mě trochu i překvapivé.

Druhý zápas nás čekalo Rumunsko. Po nezbytné večerní práci se statistikem Martinem a ranním tréninku nastalo dlouhé odpoledne a čekání na zápas (17.00). Můj mladý a neposedný realizační tým vyrazil na nedalekou pláž, kde zdatně  okukoval místní krásky (Bára samozřejmě i muže) a pil nekřestěnsky drahé chladné drinky v zemi, kde křesťanství vzniklo a já dodržoval svůj předzápasový rituál. Bez oběda a za neustálého  přemýšlení o zápase, ale také hodinové dělání záslužné práce a to práce na tzv. „ dotacích“ ( krycí název pro odpolední spánek).

Na základě zápasu Rumunska s Izraelem jsem byl klidnější. Věřil jsem, že družstvo je dobře naladěno, a i když byli Rumuni fyzicky i volejbalově lepší než Portugalsko, a soupeře zdoláme. Jejich hlavní hráč nemohl na všechno stačit sám a navíc jsme proti němu mohli postavit dobrou obranu na síti. Jediný problém by mohl nastat, pokud  by se k výkonu prvního smečaře přidal ještě jeden a družstvo hrálo ukázněně a pečlivě. Věřil jsem, že je porážka od Izraele tak trochu zlomila. Jak jsem starý a prý zkušený, tak ……. Rumunsko hrálo přesně, jak hrát mělo, pokud chtělo vyhrát. Už rozsmečování ukázalo sílu soupeře, když se nám v tvrdosti vyrovnalo. Druhý smečař výborně, přidali se blokaři a obětavá hra v poli a trochu horší výkon našeho týmu v útoku a zápas byl vyrovnaný. Ztratili jsme třetí set a bylo jasné, že pouze vítězství nás nominuje na ME do Gruzie. Pozitivní bylo, že o podíl na vítězství se tentokrát podělilo celé družstvo a dokázalo tak eliminovat výpadek našeho nejlepšího útočníka Pastrňáka. Brichta i Pitner družstvo podrželi a čtvrtý set se soupeř konečně zlomil.  3:0 (26,22,-20,17)

Nadešel den D a hodina H. Zápas se měl hrát až od 19.30, takže opět dlouhý den  a opět realizační tým na pláži (v Izraeli měli také svátek – proto plné pláže a omezení v jídelně, kde chyběla některá jídla z mouky apod.) a já opět bez oběda a s tzv. dotacemi na pokoji. A teď se konečně dostanu k jednomu slovu z názvu článku. Slovo „rozhodnutí“. S družstvem ročníku 2005 pracuji cca tři roky. Za tu dobu jsme hráli celkem tři kvalifikace (čtvrtá je ta současná) a jedno  ME (Albánie). V podstatě jsme vždy neuspěli, nedařili se nám ty rozhodující zápasy (2 x Slovinsko – jinak úřadující mistr Evropy a s Belgií, s kterou jsme  nedokázali uhrát koncovku a pak jsme se složili). I na ME v Albánii nás od úspěchu dělil jeden set. Teď zabočím do úplně jiné sféry. Všichni, či většina sportovců věří v sílu ritálů, fetišů, dodržování všeho, co kdysi jednou vedlo k vítězství a zásadní je, že co se dělo a mělo na sobě apod. se nemění, pokud se vyhrává. Vždy jsme to dodržovali, ale bohužel u tohoto družstva to v té finální fázi jaksi nefungovalo. První s tím přišla Bára, která navrhla, abychom šli na zápas v červených tričkách, protože ta modrá jsou již jaksi na opačné škále vůní, když na jedné je Chanel č. ? a na druhé straně ….První odezva byla jasná, nic vítězného se nemění, ale mě  už tehdy napadlo, že jsme to nikdy neměnili, ale ty rozhodující zápasy jsme „vždy“ projeli. Celý den jsem o tom přemýšlel, a možná i více než o soupeři či taktice. Nakonec „red“ zvítězilo a na Izrael vyrukoval realizační tým v barvě krve a výborně tak vyvažoval holubičí tón naší krásné hymny, kterou jsme si jako realizační tým zazpívali. Byla to moje poslední hymna na kvalifikaci v životě, takže jsem se také  přidal, abych dal své poslední hymně vážnost. Takže jsem  udělal „rozhodnutí“ a jsem vážně přesvěden, že přispělo k vítězství. Ovšem vím,  že pro racionálně uvažující lidi to je blábol, ale sport není vždy o racionalitě a volejbal už vůbec ne.

Zápas jsme začali v klasické základní sestavě: Vítamvás, Pastrňák, Pitner, Tóth, Černý, Brichta, Tláskal. Už rozsmečování ukazovalo na celkovou soustředěnost družstva a na správné načasování formy. Bylo nejtvrdší, co jsem od tohoto družstva kdy viděl.

První set  před zcela zaplněnými tribunami, kde ale byl ostrůvek rodičů hráčů, poskytoval oporu našim hráčům. Samozřejmě jim velký dík. Pomohli. Set byl vyrovnaný, ale koncovka už patřila nám a další set už začal vykazovat naší převahu v útoku, kde se oba smečaři Pitner i Pastrňák činili a Brichta na univerzálu celou muzika tvrdil. Blokaři udržovali vyrovnaný účet se soupeřem a až na epizody dobře podávali. Největší překvapení pro soupeře bylo podání Pitnera, který přešel na plachtu a zle cílenými servisy trápil hlavního hráče soupeře, smečaře Libermana. Třetí set již byl v naší režii a skončil několika kill bloky z říše snů. Myslím si, že někteří hráči (Pastrňák jmenovitě) naběhali docela slušné metry při úspěšných blocích, kdy vyběhli ze hřiště, aby ze sebe dostali ten výbuch adrenalinu z vítězného bloku či úderu. Lavička na tom nebyla o moc lépe. Každý bod  znamenal vystartování z lavičky a  mohutný výkřik, takže Bářin zvučný a libý hlas po utkání již nebyl libý a jaksi nezněl. Prostě konečně to nastalo a vítězství a Evropa byla naše. 3:0 (23, 22, 17)

Zbývá se vyjádřit ke zbytku názvu článku. Divoká noc a Mýdlový princ. Teď již lze tušit. Emoce nás doslova spalovaly a musely ven. Ven do města jsme nemohli (pláž se nám jevila pro  oslavu jako ideální, ale Izrael v noci a mimo ubytování – neprošlo). Bára přes svoje vynikající přednosti (znalost řeči a samozřejmě sympatický vzhled) přemluvila našeho průvodce a alkohol byl na světě (nemohli jsme celou dobu do města nakupovat). Hráči ukázněně šli na ubikace s tím, že oni budou mít svoji oslavu v Praze až přiletíme, kdy se všichni domluvili a přespali u hráčů z Prahy. Naše divoká noc mohla začít. Mám velkou zkušenost s podobnou emoční situací a touhou oslavit vítězství, které nás stálo hodně sil. Po získání titulu ME jsme také chtěli slavit, ale speciálně já, jsem byl tak vyšťavený, že po určité době jsem přestal mít schopnost se radovat, mluvit a chtěl jsem být s úspěchem jen a jen sám. Tady to kupodivu nanestalo a asi kvúli výbornému džinu a mladému realizačnímu týmu, který má trochu jinak nastavené parametry oslav a jejich prožívání. Oba Žabové doslova žhnuli a ve spojední s Bárou mi představili představení plné  tančení, slovního  humoru, vzpomínek, Honza Moravčík  přispěl svým výborným výběrem hudby a sarkasmy a Martin Štětka mi dělal radost snahou o diskusi, proč to u holek nejde a u kluků jde (omlouvám se, byli jsme mírně řečeno pod parou a tomu také odpovídala argumentace). Dobře se mi o tom mluvilo a o to ještě více, že u „kluků“ to teď opravdu jde. Takže to je „divoká noc“, kterou velice promptně utnul manažér, když sebral reprák a beze slova odešel kolem třetí hodiny ráno.

Zbývá vysvětlit jenom pojem „Mýdlový princ“. Je asi obecně známo, že už jsem docela starý muž a naopak celý realizační tým má věkový průměr 25 let, a když tento věk vynásobíte třemi, budete docela blízo věku mého. Mé písničky a jejich písničky, jejich pohled na vztahy mezi ženami a muži a muži, jejich důležitá témata a moje důležitá životní témata. To jsou jako dvě galaxie, které se navzájem vidí a občas tam je něco společného a samozřejmě je tam ten volejbal, touha vyhrávat, co nás spojuje, ale jinak …. A Mýdlový princ byla písnička, kterou mi oni blahosklonně dovolili si pustit a také jí zpívali a tancovali na ni a pak zase přepnuli do toho svého módu.

Tak to je vše ke kvalifikaci v Tel Avivu. Družstvo teď bude mít měsíc volno a začátkem června začneme přípravu na ME v Gruzii (10. - 18. 7. 2022). K týmu se připojí jako druhý asistent Michal Nekola, který pak družstvo  dál povede v juniorech a Štěpán Žaba se vrátí k práci v klubu a svým domácím povinnostem. Chtěl bych mu touto cestou poděkovat. Byl skvělý asistent a v mém věku je důležité, že mě i přes svůj věk inspiroval a dělal mladším. Díky.

Velká poklona pak celému týmu. Družstvo dozrálo jak volejbalově, tak lidsky. Celá příprava na tuto kvalifikaci byla poctivě odtrénovaná, přesnější vyjádření je: byla profesionálně odpracovaná. Už tam byl mužský element v podobě preciznosti, pečlivosti a zároveň tam ještě navíc zůstalo to, co tento věk šlechtí nejvíce - nadšení, hrdost na to, že jsem reprezentant.

Díky patří i realizačnímu týmu. H. Moravčík jako manažér už je profesionál v tom plném slova smyslu, B. Jakovcová profesionálka a navíc člověk rozjasňující šedivou realitu nekonečných dnů na VT. Žabové jsou živel, který nás starší omlazuje jako elixír mládí. M.Štětka je statistický profesionál s milým chováním a Michal Nekola, který družsvu pomáhal, vnesl do týmu něco z té vyšší sféry volejbalu, pro kterou to de facto všichni děláme.

A na úplný závěr trochu mého smutku. Cesta nazpátek, nekonečné fronty na letišti, zpoždění a návrat domů ve 3.00 hod. Přes vítězství a přes pocit, že chlapecká složka teď opravdu  pracuje dobře, že trenéři jako Svoboda, Nekola, P. Juda, Z. Haník jsou zárukou, že to bude pokračovat dál a jednou se to konečně projeví i medailí v dospělých, to byl smutný návrat.  Emoce se vytratily a zůstala holá realita. Válečné zpravodajství z Ukrajiny, zdraví vnoučat a vědomí, že to opravdu byla poslední kvalifikace a zmatek v hlavě jestli už nemám končit a předat tým a odebrat se sice ne zatím do věčných lovišť , ale ..

P.S. omlouvám se za délku, je to můj poslední kvalifikační článek

Autor: Jiří Zach – trenér RD 05/06 a svazový trenér mládeže ČVS, foto CEV