Mladí to mají kvůli sociálním sítím těžší, říká Aneta Havlíčková

S aktivní kariérou se sice rozloučila, u sportu ale Aneta Havlíčková dál funguje. Úspěšná česká reprezentantka oficiálně nyní působí jako ambasadorka projektu „Bezpečí pro všechny.“ Tedy projektu, který pomáhá mladým hráčům se vyrovnat s těžkými situacemi nebo s psychickými problémy. „Aktivity v oblasti safeguardingu jsou rozhodně potřeba. Zvlášť v době, kdy mládež ovlivňují sociální sítě. Stačí jeden nevhodný komentář a může se spustit lavina negativních věcí,“ dodala Havlíčková, vítězka české extraligy nebo prestižního italského poháru.

Jak jste se k safeguardingu dostala?

Sportovní svazům bylo doporučeno, aby měly někoho, kdo se bude zabývat negativní jevy v klubech. Někoho, na koho se může mládež, trenéři a kdokoliv z toho našeho okruhu obrátit. V té době jsem už přemýšlela, že už hrát nebudu nebo, spíš jsem to už vedla ke konci kariéry. A tak jsem byla oslovena svazem, jestli bych tuto pozici nevzala.

Už jste v této pozici několik měsíců. Máte už za sebou nějaké konkrétní případy? Nebo nějaké vyřešené případy?

Zatím se to rozjíždí pomalu, dávali jsme dohromady celkové uchycení. Spojili jsme se s aplikací Nenech to být, která bude zprovozněna pro všechny, kteří by se chtěli se svými problémy svěřit. Vše by se mělo rozeběhnout v krátké době. Ale ano, už jsem byla oslovena, dostaly se ke mně nějaké věci přes zástupce klubů. Zatím se vše rozjíždí, je hlavně důležité, aby se o tom mluvilo.

Jak moc je to široká agenda? Zkuste to vysvětlit…

Do safeguarding spadá spousta, spousta věcí. Třeba ze strany dívek se jedná o problémy po psychické stránce, jako je například porucha příjmu potravy. Dále pak neshody v týmu, jako například když hráčka nemá ráda jinou. Rovněž se do toho počítá šikana, sexuální obtěžování… Objevovat se může také šikana ze strany trenéra, nebo obráceně – šikana hráčů k trenérovi. Jsou to obecně věci, které mohou nepříjemně zahýbat s psychikou nebo se zdravím sportovců. Rozpětí je široké.

A v praxi to bude fungovat tak, že někdo do aplikace napíše, vy si to přečtete a začnete všechno řešit?

Budu se osobně angažovat, nebo minimálně chci mít přehled. Ale nemám vystudovanou psychologii nebo prevenci. Takže my jsme spojení s aplikací Nenech to být, kde jsou všechna oznámení anonymní. Účastním se ale různých vzdělávacích akcí a přednášek, takže i sama se chci v tomto posunout, abych problematice lépe porozuměla a mohla lépe pomoci. Lidi se nemají čeho bát. Jsme spojení také s mediátory a s dalšími experty, kteří případy budou řešit. Primárně to budeme nechávat na proškolených expertech, poté nás o tom budou informovat. Já v tomto funguji jako garantka a zároveň tvář. Ale samozřejmě – lidi se mohou obrátit přímo na mě, jsem jim k dispozici, pokud to pro ně bude jednodušší řešení. Doposud jsem byla u jednoho případu.

Vy se na věci díváte z pohledu bývalé úspěšné hráčky. Zároveň se vám bohužel nějaké nepříjemnosti přihodili ve vaší cestě kariéry, že?

Já jsem citlivý člověk. Když byly nějaké neshody v týmu, tak jsem to vnímala. Neměla jsem ráda, když byly vytvořené skupinky, nepříjemně se mi v tom hrálo. Některá angažmá byly pro mě také těžká, ale nikdy jsem vlastně nikoho neotravovala, pomáhala jsem si sama. Ze všeho jsem se vyhrávala. Zpětně se dívám na to, že bych rozhodně ocenila, kdybych s někým mohla něco konzultovat. Jenže v minulosti se takové oblasti moc v týmech neřešily. Nikdy jsem nebyla úplně ten atletický typ, který si většina představuje, jak by měl sportovec vypadat. Tudíž se to pořád řešilo, bylo to pro mě velmi nepříjemné. Ale pak se to ve mně zlomilo a neřešila jsem to. Stačilo, když jsem se celkově přijala, jaká jsem. S výhody, ale i nevýhody. A právě třeba s tímto mohu rovněž poradit.

A myslíte si, že dnešní mládež to má těžké kvůli mobilním telefonům a sociálním sítím? Stačí třeba jeden komentář a může vzniknout problém…

Stoprocentně, stoprocentně. Sociální sítě mohou narušit dost znatelně psychickou stránku sportovců v mládežnickém věku. Neříkám, že to za nás bez nich bylo lehčí. Ale když se něco napíše na sociální sítě, tak je to pro všechny pravda. Ale zároveň dost lidí si neuvědomuje, že je to pouze navoněný obrázek, který je dost často nepřesný. Sociální sítě mají moc ovlivňovat vnímání sportovců a často se mohou stát spouštěčem nějakého toxického problému v týmu. Ale samozřejmě, problémy mohou nastat také někde jinde.

V letošním roce nejste součástí nějakého týmu. Máte chuť se vrátit?

Já jsem končila před rokem, protože už jsem potřebovala odpočinek. Mentálně se dostat také někam jinam. Chtěla jsem myslet hlavně sama na sebe, trošku brzdit. Pořád je volejbal mojí součástí a mám na něj hezké vzpomínky. Takže ve mně pořád je takový ten ďáblík, který mi říká, jestli si ještě nezahrát. Ty myšlenky tam stále jsou. Proto já jsem vlastně nikdy ještě neřekla, že jsem stoprocentně ukončila kariéru. Ale zároveň nemohu garantovat, že se představy o návratu zhmotní do reality.

A láká vás třeba pozice trenérky nebo asistentky trenéra?

Před dvěma lety bych řekla, že se v tom úplně nevidím. Ale teď se na to divám trochu z jiného úhlu. Některým věcem jsem otevřená.

Jak vnímáte současný český volejbal? Mají mladé hráčky stejný hlad po zahraničním angažmá jako vy v minulosti?

Přijde mi, že nyní nemají hráčky takový hlad po zahraničí, jaký jsme měly my (Helča Havelková, Lucie Smutná, Míša Mlejnková a další) a vlastně to byla naše motivace na sobě makat. Chtěly jsme poznat, jak to funguje v jiných klubech, v jiných zemích. Nevím, jestli jim právě chybí nějaká ta motivace. Ale do hlav hráček nevidím, ani to nechci nějak škatulkovat. Možná ten cíl mají, jen to nedávají tolik najevo. Doufám, že to v nich je, a že si chtějí vybojovat zahraniční angažmá. Teď se setkávám s hráčkami, které jsou v NVC, takže se těším na to, až poznám jejich sny a cíle, které mají v hlavě.

Autor: Jiří Uhlíř