I paravolejbal (dříve volejbal sedících) bojuje s absencí přípravy na ME

Poslední rok byl těžký pro všechny sportovce, ale opravdu těžce dopadl na naše paravolejbalisty. Loni se na jaře připravovali na kvalifikaci na ME, která byla průběžně několikrát odkládána, až došlo k jejímu zrušení. Jak situaci ve volejbale handicapovaných vidí člen Správní rady ČVS a zástupce paravolejbalistů ve vedení volejbalového svazu Radek Hacaperka?

Radku, paravolejbal (dříve volejbal sedících) v posledních letech zažívá velký progres. Vidíš to stejně a kde je ta změna?

Paravolejbal sám o sobě je velmi dynamický sport, a máš pravdu, ta dynamika je ve vývoji tohoto sportu pro handicapované v posledních letech vidět nejen celosvětově, ale i u nás. A proč ta změna? ČVS si vzal paravolejbal „pod svá křídla“. Servisně nás zastřešuje při jednání se státním orgány (MŠMT, NSA) při získávání dotací, zabezpečuje nás materiálně. Navíc nás podpořilo i řada volejbalových osobností svou účastí na našich akcích, předseda svazu Marek Pakosta, trenér RD Michal Nekola, Jakub Novotný, bývalí vrcholoví volejbalisté z Hůrky. A sami si vyzkoušeli, že je to docela dřina.

Jak se „podepsala“ pandemie koronaviru na paravolejbalu v posledním roce?

Podobně jako na všech amatérských sportovcích, moc jsme toho nenatrénovali, a za celý loňský rok jsme neodehráli jediný turnaj. A to v těch předchozích letech to byly desítky turnajů, v roce 2019 i se špičkovými družstvy (Německo, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko, Ukrajina, Srbsko, Polsko, Holandsko a další). Ve chvíli, kdy jsme začali doopravdy pracovat na výrazném výkonnostním růstu, na pilování herních činností, přišel covid.

Pro hráče paravolejbalu to musí být ještě o to těžší, protože i bez pandemie mají určité zdravotní omezení…

Jednoznačně, ta nemožnost sportovat má zásadní dopad především na psychiku handicapovaných sportovců. Pro řadu z nich je sport významným nástrojem, jak se se svým handicapem vyrovnat, hnacím motorem, pozitivní motivací. A najednou tuto možnost nemají. Je to dost kruté. Podobně jako u dětí i těmto sportovcům chybí sociální kontakty, které jim sport přinášel, a věřím, opět přinášet bude.

Můžeš přiblížit čtenářům, jak vlastně volejbal sedících funguje? Jaké má pravidla, s jakými postiženími se mohou hráči a hráčky zúčastňovat oficiálních mezinárodních akcí?

Paravolejbal má s volejbalem hodně společného. Hraje ho šest hráčů, hřiště je zmenšené a síť níže, hraje se v sedě, hodně se dbá na čistotu úderů. Mírněji je posuzován kontakt se sítí, hráči se nesmí při úderu nebo obraně dotknout pásky. A z podstaty, na rozdíl od normálního volejbalu, obrana na síti převyšuje útok. A zásadně se hlídá to, aby hráči při úderech skutečně seděli. Ve špičkovém provedení je to neskutečně rychlá hra. Na mezinárodní úrovni se posuzuje zdravotní stav hráčů, jsou určité kategorie postižení. Na základě těchto kritérií jsou hráči posuzováni a případně je jim umožněno startovat za reprezentační výběry. Jedná se ve většině případů o amputáře, řada hráčů má vrozené vývojové vady, nastupují hráči s roztroušenou sklerózou. Ale ve chvíli, kdy vlezou na hřiště, jsou neskutečně pohybliví a především pozitivní. Samozřejmě se hraje spousta turnajů na klubové úrovni, kde se potkávají jak hráči s handicapem, tak i zdraví. Příklad: významné turnaje v Německu objíždí finský tým složený z v podstatě zdravých hráčů, akorát jsou trochu při těle, ale ti hrají. A to je to krásné na paravolejbalu, ta provázanost zdravých a handicapovaných sportovců.

Jaký program máte v programu na letošní rok? Kvalifikace se nekonala, až nakonec bylo rozhodnuto, že naše reprezentace bude hrát B skupinu ME bez kvalifikace. Ale ani teď před jarem to na velkou přípravu nevypadá…

Program? Co si teď můžeš plánovat. Zatím víme, že na konci října je v turecké Antalii ME ParaVolley. A to současně skupiny A i B. Měl by to být takový festival evropského paravolejbalu. Pokud to takto proběhne, bude to skvělé. Ale jak s tréninkem, s přípravou, to teď nikdo neví. Chceme začít trénovat, jakmile to půjde. Absolvovat i mezinárodní turnaje, zejména v Německu, jestli nás tam pustí. A pokud by to bylo nezbytné, tak si v létě vlezeme alespoň na 1-2 týdny do „bubliny“ jako parahokejisté.  Stále věřím, že se stihneme trochu připravit.

Jaké cíle si dáváte na ME v Turecku?

Před rokem bych řekl, udržet náš evropský ranking - 14. místo, teď fakt nevím. Je řada národních týmů, které byly za námi nebo okolo nás, např. Francie, Polsko a Slovinsko. A ti trénují i nyní a určitě to bude na jejich hře znát. Takže toto bude záležet především na tom, kdy budeme moci začít trénovat a případně s kým absolvovat přípravné zápasy.

Jak to vypadá s ženskou reprezentací? Zatím se ME účastní pouze muži…

Rádi bychom postavili i ženskou reprezentaci. Myslím si, že ženy by měly i vyšší ambice než mužská reprezentace. Naše holky jsou fakt dobré, ale je jich málo. A to mohou mít částečně v družstvu i zdravé hráčky. Potřebovali bychom ještě tak 3-4 handicapované hráčky na určité sportovní úrovni. Takže vítám tuto příležitost a rád bych ženy s handicapem, které chtějí sportovat, oslovil.

Když pominu reprezentaci, tak u nás po Kometě Praha, která je hlavním dodavatelem reprezentantů, vznikly i další týmy. Uvažujete o pravidelné soutěži?

Kometa Praha je stěžejním článkem paravolejbalu v ČR. Dala prostor pro rozvoj tohoto sportu u nás, ještě před začleněním do struktur ČVS - zázemím, trenérsky, finančně. Zároveň i zásadně podporovala vznik týmu v Brně. To už ve strukturách českého volejbalu, podobně i při vzniku družstva Jihostroje České Budějovice. A o soutěži již delší dobu uvažujeme, loni se mělo odehrát turnajově MČR, bohužel v termínu, kdy přišel v prosinci opětovný lockdown. Dlouhodobá soutěž bude mít smysl, až budeme mít čtyři a více družstev. Teď je ve hře vznik týmu v Hradci Králové, takže se k tomu snad i blížíme.

Jsi zároveň nejen hráčem, ale taky funkcionářem. Je důležité pro rozvoj paravolejbalu, že má svého zástupce ve vedení Českého volejbalu?

Ano, o tom není pochyb. A důležité je to oboustranně. Pro ČVS tím, že je zde deklarována propojenost kultivovaného sportovního prostředí významného sportovního odvětví se sportem handicapovaných. A to na nejvyšší úrovni statutárního orgánu. To není ve světě běžné a spousta vyspělých paravolejbalových zemí nám tuto provázanost závidí. Když jednáme s mezinárodními paravolejbalovými orgány, máme díky tomu hodně silný mandát. A i uvnitř českého sportu to není obvyklé, zejména u kolektivních sportů. A tady máme zase velmi silnou pozici při jednání se státními orgány (MŠMT, NSA). Tímto krokem, zástupcem paravolejbalu ve vedení českého volejbalu, deklarujeme dovnitř volejbalového hnutí i navenek propojenost všech forem volejbalu, včetně inkluze handicapovaných sportovců. O tom, jak to vnímají sami sportovci, nemá smysl diskutovat. Jsou hrdí na to, že jsou rovnocennou součástí významného sportu, nikoliv odloženou částí do nějakého „úseku“.  Třeba taková maličkost, když jsme poprvé nastupovali za reprezentační tým na turnaji New Nations´s, tak si řada spoluhráčů utírala slzy a byli hrdí na to, že nastupují ve stejných dresech jako nároďák na ME pár dnů předtím. A za tyto pocity to stojí.  

Jak to ale bylo před tvým nástupem do SR ČVS, věnoval se handicapovaným sportovcům někdo?

Už jsem to trochu zmínil dříve, zásadně se jim věnoval pražský volejbalový klub Kometa Praha. Dana Vaiglová, Honza Pleticha jako funkcionáři odvedli spoustu práce k zajištění vzniku a rozvoje tehdy volejbalu sedících, zajištění tréninkových ploch, zajištění financování, trenérské zabezpečení. To vše bylo nesmírně důležité pro start tohoto projektu. Ještě bych rád zdůraznil i roli Týny Kůtové, trenérky, která se oblasti handicapovaných sportovců věnuje i na FTVS. Ta je prostě úžasná, jak s handicapovanými hráčkami a hráči pracuje, jedná. A to je vedle toho hlavní trenérkou mládežnických týmů na Kometě. Já jsem na toto pouze navázal a společně ten projekt dále rozvíjíme. Týna se k tomu všemu posunula i do pozice trenérky RD. Honza nadále organizuje Kometu a zároveň se stará i o reprezentaci, zajišťování turnajů, materiálové zabezpečení, tréninky a soustředění pro RD. V rámci mezinárodního paravolejbalu už se nám také podařilo získat certifikaci prvního mezinárodního rozhodčího pro Tomáše Buchara, pracujeme na druhém rozhodčím. Ještě bychom potřebovali na mezinárodní úrovni certifikovat lékaře, posuzovatele zdravotního stavu hráčů. Zkrátka si myslím, že už vzniká projekt, organizace, která by měla mít po čase ambice získat status asociace v rámci ČVS.

Tady bych ještě rád zmínil, že paravolejbal není jediná forma volejbalu pro handicapované. Jednak se hraje i obdoba v sedě v písku, beach paravolejbal, na tu se budeme moci zaměřovat později. Ale zejména je v ČR i komunita neslyšících volejbalistů. Tady jsme již byli v kontaktu se zástupcem neslyšících volejbalistů panem Zídkem, nicméně oni jsou historicky více navázáni na Paralympijský výbor. Takže by i v této oblasti byl jistě velký prostor s jejich integrací do struktur ČVS, ale to je na jejich uvážení a rozhodnutí.

Za dva měsíce budou opět volby do vedení ČVS, chceš pokračovat ve své práci pro paravolejbal nebo tvoje mise „nastartování“ tohoto projektu končí?

Nech mě chvíli přemýšlet… . Vrátím se do roku 2017. Tehdy se mi nelíbilo, co se ve volejbale děje. Měl jsem velký časový odstup, v podstatě jsem se na 12 let od volejbalu úplně odstřihl, takže jsem nebyl zatížen žádnými vazbami, žádnými vzájemnými animozitami. A pomáhal jsem Markovi Pakostovi s jeho snahou dostat se do vedení ČVS. S tím, že můj určitý benefit byl ve zkušenostech z významných zahraničních společností, s přesahem do ekonomiky, nastavování procesů a částečně i do marketingu. A také drobná zkušenost s pomocným trénováním v malém plzeňském dívčím klubu. Marek mě při sestavování svého týmu oslovil, na což jsem kývl.  Při mém handicapu se přímo nabízela gesce sportu pro handicapované, oblast, kterou jsme viděli jako centrálně neřešenou. Volby dopadly a během pár měsíců mě ta práce pohltila, sám jsem se aktivně zapojil jako hráč a bylo mi ctí se podílet na dalším rozvoji tohoto sportu i v rámci gesce ve SR ČVS. Teď jsou některé body z Markova programu naplňovány, ale ještě nejsou úplně dokončeny. Vidím jako důležité dosáhnout některých cílů v oblasti paravolejbalu. Pevně ukotvit paravolejbal ve strukturách ČVS, včetně vedení svazu, vznik ženského nároďáku, posunout herně úroveň hráčů v reprezentaci, zajistit rozvoj po celé republice a vytvořit dlouhodobou soutěž, s přidanou hodnotou přesahu mých zkušeností v oblasti ekonomiky, procesů a marketingu. A možná i jiným pohledem na mládežnický, zejména dívčí, volejbal, s pohledem z „malého“ kraje. Takže odpověď na tvou otázku: ANO, pokud budu mít podporu ze svého, plzeňského kraje, budu se ucházet o zvolení do statutárního orgánu ČVS. Věřím, že odvedená práce, především v rámci paravolejbalu, je určitým doporučením.

Kde vidíš největší přínos paravolejbalu pro Český volejbal?

V tom unikátním propojení dvou světů, toho „zdravého“ a toho lidí s handicapem. Jsme sice člensky minoritní skupina v rámci ČVS, ale vždyť u paravolejbalu mohou pokračovat i volejbalisté, kteří mají třeba menší zdravotní problémy, nemusí to být nutně amputáři. Tato forma volejbalu jim dává prostor pokračovat ve sportu, který mají rádi. Také se začleněním paravolejbalu do struktur Českého volejbalu deklaruje vysoká společenská zodpovědnost celého volejbalového hnutí. Toto samozřejmě posiluje volejbal i při jednání se státními orgány i se sponzory. Takže pokud bych to řekl pragmaticky – vedle deklarované inkluze je zásadní i PR.

Chtěl bys něco jménem sedících volejbalistů vzkázat čtenářům?

Držte nám palce, v našich snahách o rozvoj tohoto sportu v ČR, na mezinárodních soutěžích. A pokud chcete a můžete, podpořte nás. Třeba doporučením někomu s handicapem, koho znáte, kdo chce sportovat. Náš sport nevyžaduje velké finanční náklady. Nebo rovnou přijďte mezi nás, zahrát si s námi. A hlavně chci popřát všem pevné zdraví a brzkou možnost sportování všem, především dětem.

 

Autor: Jiří Carba