Kozák Josef

Uznání a ocenění:
osobnost Síně slávy českéh volejbalu z Galerie hráčů a trenérů, Zasloužilý trenér, v roce 2001 vyhlášen anketou ČVS naším nejlepším volejbalovým trenérem 20. století.

Jméno a příjmení: Josef KOZÁK

Volejbalová přezdívka: K O Z I N A

Datum narození: 6. března 1920 ve Zvolenu

Datum úmrtí: 7. června 2000 Praze

Charakteristika:
182 cm vysoký smečař pražských klubů AFC Waldes a SK Slavia, akademický reprezentant ČSR a mistr světa z první poválečné univerziády (SALH) v Paříži 1947. Později jako trenér působil u ligových družstev mužů Slavie VŠ Praha (mistrovský titul v roce 1964) a žen Slavie Praha IPS. V letech 1953 - 1960 úspěšný trenér reprezentačního družstva mužů ČSR a ČSSR s účastí na dvou MS a dvou ME se ziskem tří zlatých a jedné stříbrné medaile. Tyto úspěchy vzbudily mimořádný zájem v zahraničí a začal být používán pojem „česká volejbalová škola“. Josef Kozák, považovaný za jednoho z tvůrců této „školy“, byl zván a absolvoval několik zahraničních stáží, při kterých pomáhal vytvořit moderní koncepci přípravy místních reprezentačních družstev (Francie, Itálie, Jugoslávie, Rakousko). Významná byla i jeho přednášková činnost v rámci mezinárodních školení trenérů FIVB. Nejvýraznější úspěchy zaznamenal v Itálii, kam byl v roce 1967 angažován k národnímu družstvu mužů. Přínos J. Kozáka k rozvoji italského volejbalu je dodnes vysoce ceněn a došlo k němu mj. i přílivem bývalých čsl.reprezentantů a ligových hráčů do nejvyšší italské soutěže (série A1), dnes považované za nejkvalitnější klubovou soutěž na světě. První angažmá našich volejbalistů zprostředkoval doc.Kozák, prvním italským legionářem byl od roku 1967 Zdeněk Humhal (Salvarini Parma) a velký příliv dalších hráčů následoval po OH 1968 v Mexiku (Musil, Golián, Toman, Kop a další).

Nahlédnutí do soukromí:
Narodil se ve slovenském Zvolenu českým rodičům, otec byl důstojníkem čsl. armády, převeleným na Slovensko po vzniku Československa. Ve Zvolenu Josef vystudoval reálné gymnázium dr. M. Štefanoviče, odmaturoval v roce 1939 a vzhledem ke vzniku samostatného Slovenského státu se s rodiči a bratrem přestěhoval do Prahy. Po válce vystudoval Ústav pro vzdělávání učitelů tělesné výchovy, později začleněný pod Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy. V roce 1952 nastoupil jako asistent na KTV Fakulty všeobecného lékařství UK, kde získal titul docenta. Dvakrát ženatý, dvakrát rozvedený, z prvního manželství měl dcery Sylvu a Irenu (obě žijí s rodinami v zahraničí), z druhého manželství další dceru Blanku, žijící s rodinou v Rakovníku.

Sportovní a volejbalové začátky:
První sportovní aktivity Josefa Kozáka nejsou známé (Sokol Zvolen?), k volejbalu jej přivedl profesor TV na RG Julius Štancel. Kromě volejbalu se věnoval i lyžování, v roce 1937 byl členem družstva RG Zvolen na celostátních lyžařských závodů hlídek brannosti (8. místo). V roce 1938 byl členem volejbalového týmu RG Zvolen, bojujícího o postup do finále 4. celostátních středoškolských her, hraných v rámci X.Všesokolského sletu (do Prahy nepostoupili). Po přestěhování do Prahy se stal hráčem továrního klubu AFC Waldes, který založil milovník a mecenáš umění a sportu Jindřich Waldes, majitel známé vršovické továrny na galanterní zboží (po znárodnění Kooh-i-Nor). Volejbalisté „Waldesky“ hráli I. trampskou volejbalovou ligu (v roce 1940 se stali jejími posledními vítězi, v roce 1941 byla TVL stejně jako Sokol zrušena) a v době okupace patřili k nejlepším v protektorátních svazových soutěžích.

Hráčské působení a úspěchy v nejvyšší domácí soutěži:

V roce 1948 po likvidaci sportoviště SK Slavia na Letné přešlo družstvo mužů i žen Slavie na libeňský ostrov a sloučilo se s družstvy SO Starý Ostrov. V mužích došlo k výměně generací a starší hráči z „Waldesky“ byli vytlačeni novou nastupující generací (Hora, Holzhauser, bratři Mikotové, Soukup, Venhač, Votava).

Hráčské působení a úspěchy v reprezentaci:

Trenérské působení a úspěchy v domácích soutěžích:

Trenérské působení a úspěchy s reprezentací ČSR a ČSSR:
Trenéra mužské reprezentace převzal v roce 1953 po Václavu Matiáškovi a po MS 1960 v Brazílii předal Josefu Brožovi. U družstva byl mimořádně oblíben nejen pro trenérskou erudici, ale i lidské vlastnosti. Jako trenér i kouč vystupoval vždy sebevědomě, ale přitom skromně. Příprava družstva byla založena na zlepšování fyzické kondice s důrazem na rychlost a obratnost a byl jedním z prvních trenérů, který začal přenášet poznatky silového posilování do volejbalové přípravy. Dokázal včas rozpoznat psychickou „únavu z volejbalu“ a nebál se přípravu přerušit a nahradit např. vodáckým výcvikem na kánoích v létě nebo pobytem na horách a lyžařským výcvikem v zimě. Jeho úspěchy spočívaly dále ve schopnosti výběru a zařazení vhodných typů hráčů, u kterých preferoval především smysl pro kolektiv a bojovnost. Kolektiv pomáhal stmelovat milovanou kytarou, kterou s sebou vozil na všechny akce a kolektivní zpěv se stal jejich nedílnou součástí. Zpěvem se slavila vítězství a zaháněly splíny z neúspěchů.

Vrcholné soutěže:
1955      1. místo a zlatá medaile na ME v Bukurešti
1956      1. místo a zlatá medaile na MS v Paříži
1958      1. místo a zlatá medaile na ME v Praze
1960      2. místo a stříbrná medaile na MS v Rio de Janeiro

Další významné turnaje:
1953      2. místo na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Bukurešti
1955      1. místo na Světovém festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě
1957      2. místo na turnaji MOV v Sofii (volejbal zařazen na OH) a 
               2.místo na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě
1959      2. místo na Turnaji tří kontinentů v Paříži

Trenérské působení v zahraničí:
V letech 1967 - 1970 byl trenérem reprezentačního družstva mužů Itálie, které pod jeho vedením postoupilo do finálové skupiny ME 1967 v Istanbulu a skončilo na 8. místě (sestava: Barbieri, Candia, Colombo, De Angelis, Furlantini, Gay, Matttioli, Nannini, Roncoroni, Salemme, Scotti, Zuppiroli). V roce 1970 byl asistentem trenéra prof. Federzoniho v přípravě Italů na MS v Bulharsku (v Sofii 15. místo). V době svého působení založil a zpočátku trénoval akademický výběr mužů Itálie, který v roce 1970 získal na univerziádě v Torinu zlaté medaile. Do Itálie se vrátil ještě v sezoně 1983 - 1984 jako trenér mužů Vianello Pescara (9. místo v sérii A1). Kromě toho absolvoval několik krátkodobých zahraničních stáží: v roce 1966 přednášel v Jugoslávii (Bělehrad, Lublaň, Osijek, Sarajevo), v nezjištěné době i ve Francii a Rakousku.

FOTO:

Snímek z finále mistrovství Protektorátu Čech a Moravy v roce 1941 (Pardubice) - družstvo pražského AFC Waldes je nastoupeno v řadě k převzetí ceny za 3. místo. První nalevo zástup hráčů druhého SK Pardubice (vidět je pouze kapitán „Otyla“ Koutský), vedle něj vítězný SK Philips (v zástupu Češpiva, Švarc, Reicho …), hráči „Waldesky“ (zleva) Kraus, „Pipek“ Malý, Kozák, Vondřich, Liška, Doležal, Bauer a neznámý funkcionář.

V roce 1946 skončili muži SK Slavia Praha v české zemské lize na 2. místě a ve finále mistrovství republiky v Židenicích na 3. místě za SK Židenice Brno a Sokolem Pardubice. Na snímku zleva Kozák, Bauer, „Pipek“ Malý, Doležal, Kraus, Škop a trenér Zdeněk Liška (na snímku chybí hráči Šíbl a Vondřich).

V roce 1947 startoval akademický výběr mužů ČSR na prvních poválečných Světových letních akademických hrách v Paříži. Naši muži ani jednou neprohráli a stali se akademickými mistry světa. Nahoře zleva Jílek, Šavrda, Dobruský, Horáček, Bernard a Hájek, dole zleva „Pipek“ Malý, Kozák, Špitálský, Němec a hrající trenér Josef Polívka.

V roce 1954 se družstvo mužů Slavie VŠ Praha poprvé probojovalo mezi elitu. V oblastním přeboru skončilo na 2. místě za ÚDA Praha, ve finále MR v Sokolově kleslo sice na 5. místo, ale tímto úspěchem si vybojovalo účast v celostátní I. lize, ustavené natrvalo od roku 1955. Družstvo získalo příchodem reprezentanta Zdeňka Malého z ÚDA Praha a kvalitní přípravou za pomoci externího trenéra Josefa Kozáka. Na snímku zleva: trenér doc. Kozák, Purnoch, Zdeněk Humhal, Petr, Chvála, Miloslav Humhal, Malý, Barchánek, Řeháček, Ladislav Musil (starší bratr Josefa) a Hartman.

Na ME 1955 v Bukurešti vybojovaly oba naše výběry (muži i ženy) zlaté medaile. Unikátní snímek zachycuje pohromadě celou naši „generalitu“ při prohlídce rumunské metropole. Zleva předseda svazu a vedoucí výpravy JUDr. Otakar Koutský, trenér družstva žen Metoděj Mácha, kapitán družstva mužů Karel Láznička, kapitánka družstva žen Bohumila Valášková, trenér družstva mužů doc. Josef Kozák, technický vedoucí Stanislav Maděra a státní trenér Václav Matiášek.

Po úspěšném ME se náš výběr mužů zúčastnil ještě Festivalu mládeže a studentstva ve Varšavě 1955. Ani zde neokusil hořkost porážky a skončil na 1. místě před výběry Polska, Bulharska, Rumunska, Číny a Itálie. Nahoře zleva Paulus, Musil, Toman, trenér doc. Josef Kozák, Láznička, Malý, Kemel a rozhodčí Lubomír Kettner, dole zleva Golian, Kučera, Kedles, Petr, Synovec a Purnoch.

Na MS 1956 v Paříži naši muži prokázali, že jsou momentálně nejlepším týmem planety a stali se bez porážky mistry světa před Rumunskem a SSSR. Nahoře zleva trenér doc. Josef Kozák, Josef Brož, Purnoch, Tesař, Láznička, Musil, asistent trenéra Jaroslav Fučík, Golian a Karel Brož, dole zleva lékař výpravy MUDr. Josef Chrástek, Schwarzkopf, Malý, Synovec, Paulus a Paldus.

V roce 1958 naši muži obhájili na domácí půdě pražského ME titul nejlepšího týmu „starého kontinentu“ a ženy byly stříbrné. Pro deník Mladá Fronta nakreslil karikatury obou našich týmů zapomenutý, resp. po roce 1948 do ústraní odstrčený kreslíř a ilustrátor dr. Jan Fischer – autor vizuální podoby slavných „Rychlých Šípů“ spisovatele Jaroslava Foglara. Popisky pod hlavičkami hráčů a hráček byly ve většině případů naprosto zbytečné viz karikatura Josefa Kozáka.

Na rozloučenou s 50. léty uspořádala FIVB závěrem roku 1959 v Paříži Turnaj tří kontinentů, na kterém startovaly nejlepší týmy mužů z Ameriky, Asie a Evropy. Náš částečně omlazený tým mužů podlehl pouze Sovětům a skončil na 2. místě. Na oddechové fotografii před ubytovnou jsou nahoře zleva Tesař, trenér doc. Josef Kozák, Šmídl, Toman, Láznička, Malý, předseda svazu a vedoucí výpravy Jan Hejduk, Šašinka a Paldus, dole zleva Kříž, lékař výpravy MUDr. Josef Chrástek, Paulus a Musil.

V roce 1960 se doc. Josef Kozák rozloučil s veleúspěšnou dráhou trenéra naší mužské reprezentace účastí na MS v Brazílii a naši muži přivezli z Rio de Janeira další stříbrné medaile (1. SSSR a 3. Rumunsko). Nahoře zleva trenér doc. Josef Kozák, Šorm, Stolařík, Golian, Malý, Paldus, Musil a Paulus, dole zleva Šmídl, Humhal, Toman, Veselko a Šašinka.

V roce 1964 se muži Slavie VŠ Praha stali v Jihlavě naposledy mistry republiky již s omlazenou sestavou. Nahoře zleva Pitter, vedoucí družstva František Dolák, Barda, Šopa, Viche, Purnoch, Zenker a trenér doc. Josef Kozák, dole zleva Pospíšil, Musil, Chour, Stolařík a Straka. Na snímku chybí Humhal, který v době jihlavského finále rehabilitoval po zlomenině nohy, aby se (na poslední chvíli) stihnul připravit na olympijský turnaj v Tokiu.

Od roku 1970 byl doc. Josef Kozák stálým účastníkem každoročních setkání našich volejbalových legend. Na snímku z roku 1983 se v Dolním Poříčí u Strakonic sjeli z celé republiky (nahoře zleva) doc. Josef Kozák, Matalíková-Obadálková, Cígrová-Donthová, Kříž, Batková-Holá, Toman, Štefflová-Mikulecká, Krimlová, Holubová, Zaplatílková-Jílková-Radvanová, Svozilová, Tesař, Šindelářová-Tolarová, Nečasová-Ursínyová, Fučík, Humhal a Šorm, dole zleva Karel Brož, Paldus, Křížová-Kopová, Ulmonová-Benešová, Langová-Froňková, Valentová-Moravcová, Gazdová-Lútočková, Musil a Synovec.

Zdeněk Vrbenský