Stibitz František

Uznání a ocenění:
Čestný člen ČVS, osobnost Síně slávy českého volejbalu z Galerie funkcionářů, osobnost Síně slávy basketbalu, v roce 2011 uveden do Světové volejbalové síně slávy (Holyoke, USA) za přínos k rozvoji světového volejbalu. Držitel Veřejného uznání I. stupně za rozvoj tělovýchovy (ČSTV, 1977), sokolské Tyršovy medaile (ČOS, 1978) a desítek dalších sportovních a veřejných uznání a ocenění.

Jméno a příjmení: František STIBITZ

Datum narození: 15. dubna 1917

Datum úmrtí: 3. března 2008

Stručná charakteristika:
Vysokoškolský pedagog (PF a FTVS UK), uznávaný teoretik a metodik sportovních her, odborník (tvůrce a překladatel) názvosloví a pravidel, autor řady odborných publikací, přeložených do několika světových jazyků. Významný funkcionář ČVBS do roku 1945 a ČSVS od roku 1946, dlouholetý člen, sekretář a prezident Komise pravidel FIVB, člen řídících komisí (jury) a komisí rozhodčích při ME, MS a OH, lektor mezinárodních školení trenérů FIVB.
V mládí všestranný sportovec, úspěšný judista (mistr ČSR 1947 v těžké váze), ligový basketbalista a reprezentant ČSR (mistr Evropy 1946 ze Ženevy, akademický mistr světa 1947 z Paříže). Ve volejbale nahrávač YMCA Praha, Masarykovy studentské koleje, Slavie Praha, Sokola resp. AKF Kolín a Sokola Vysočany (přeborník ČOS 1947), trenér ligového družstva žen Slavoje Praha (1959) a mužské reprezentace Egypta (1964–1965).

Nahlédnutí do soukromí:
Po maturitě na reálném gymnáziu (1936) zahájil studium Filozofické fakulty UK (francouzština, němčina, tělesná výchova), přerušené válkou a uzavřením vysokých škol v roce 1939. V Praze pak střídal náhradní zaměstnání a účastnil se státních tělovýchovných kurzů pro instruktory a rozhodčí (basketbal, judo, volejbal), na kterých dále působil jako lektor a zkušební komisař. V srpnu 1944 byl zatčen a internován v pracovním táboře v Bystřici u Benešova, odkud v dubnu 1945 uprchl a do konce války se ukrýval v Praze u přátel. Při květnovém povstání 1945 se zapojil do bojů o budovu rozhlasu a byl členem stráže vybombardované MTÚ na Žižkově.
Po skončení války se oženil s všestrannou sportovkyní Annou Kubrovou (později profesorkou kreslení, zeměpisu a TV, basketbalovou reprezentantkou, několikanásobnou mistryní republiky v basketbalu, judu a volejbalu, později významnou funkcionářkou ČOS a několika sportovních svazů včetně ČSVS) a přestěhovali se na pražskou Letnou, kde strávili zbytek života. V roce 1947 dokončil VŠ studia s aprobací profesora TV a po pětiměsíční náhradní vojenské službě v Litoměřicích zahájil v roce 1948 přes 30 let trvající dráhu vysokoškolského učitele na Pedagogické fakultě, později FTVS UK, kde působil na Katedře sportovních her. Podílel se na výchově stovek „tělocvikářů“, mezi jeho žáky patřili mj. pozdější reprezentanti Jiří Mašín (judo), Stanislav Šíp (basketbal) nebo Zdeněk Malý (volejbal). Již v roce 1954 byl navržen na docenturu a habilitován v roce 1963. Dcera Ivana (roč. 1955), povoláním výtvarnice, jejíž originální kresby byly použity v pravidlech FIVB z roku 1980.

Sportovní aktivity a úspěchy:
Od dětských let zapálený skaut (člen Junáka) a sportovec (člen Sokola Kolín), jako žák obecné školy hrál závodně fotbal, na střední škole se věnoval v létě lehké atletice a volejbalu, v zimě basketbalu a lednímu hokeji. Ještě za války byl kapitánem hokejistů AFK Kolín, kteří se v roce 1943 probojovali až do finále kvalifikace o postup do ligy. Na vysoké škole se začal věnovat judu (jiu-jitsu), pokračoval v aktivitách basketbalových a volejbalových a ve všech těchto sportech se prosadil nejen mezi domácí elitou, ale i v reprezentaci (basketbal).

Volejbal:
S volejbalovými základy se seznámil při letních mládežnických táborech Sokola a začal se mu cíleně věnovat na gymnáziu, kde se stal s týmem septimy přeborníkem školy. Po nástupu na PF UK byl angažován náčelníkem ČVBS F. M. Markem do družstva YMCA Praha (1937), odkud přešel do Masarykovy studentské koleje (MSK), která v letech 1938–1939 patřila k nejlepším v Praze a získala řadu cenných úspěchů (mj. prvenství v Mistrovství Prahy). Po zavření vysokých škol hrál krátce za SK Slavia Praha (1940) a v roce 1941 se vrátil do Kolína, kde hrál volejbal za nově ustavené družstvo AFK Kolín. Kromě „šestek“ hrál úspěšně i debly a jeho partnery byli pováleční reprezentanti J. Fučík (spoluhráč z AFK) a J. Zoch (MIFA České Budějovice), v mixu pozdější manželka Anna Kubrová (čtyřnásobná mistryně Protektorátu v ženských deblech).
Po přestěhování do Prahy hrál dvě sezony ligu za Sokol Vysočany, kde byl nahrávačem začínajícího Zdeňka Malého (později svého studenta a demonstrátora). V roce 1947 získali titul Přeborníka ČOS a na sletových závodech 1948 skončili na 2. místě za Sokolem Kolín. Dalšími spoluhráči ve Vysočanech byli Češpiva, Čihák, Janoušek, Pácalt, Polívka, Těšitel, Vitera a Vlháček. V roce 1947 byl nominován na 9. Světové akademické letní hry (SALH) v Paříží, ale dal přednost nominaci basketbalové (oba naše týmy v Paříži zvítězily a získaly tituly akademických mistrů světa).
S volejbalem „šestkovým“ se rozloučil v Kolíně 25. června 1949 startem v mezistátním utkání ČSR - Maďarsko (3:0). Zaskočil v něm za jednoho z moravských hráčů, který nedorazil, a jeho první a poslední reprezentační start vidělo (podle tisku) na 2 000 diváků. V našem výběru dále startovali Linke, Tesař a Vokál (všichni ze Sokola Kolín), Balun z Brna, Müller z Rakovníka, Oplustil (?), Petr z Olomouce a Richter z Ostravy. Deblové mixy hrál se svou ženou Annou až do roku 1954.
Teoretické znalosti, ve výuce přednášenou a publikovanou volejbalovou metodiku se snažil ověřovat trenérskou praxí. V roce 1959 vedl prvoligové družstvo žen Slavoje Praha (5. místo), v letech 1964–1965 reprezentační družstvo mužů Egypta, se kterým krátce před návratem do Prahy vyhrál kvalifikaci pro Panafrické hry. V těchto hrách pak jeho svěřenci (již pod vedením domácího asistenta) zvítězili a přidali prvenství v hrách Panarabských.

Basketbal:
Basketbalu se věnoval již na RG a při příchodu do Prahy na VŠ studia byl angažován do týmu YMCA Praha (1937–1939). V roce 1940 (po uzavření vysokých škol) založil při AFK Kolín basketbalové družstvo mužů, stal se jeho hrajícím trenérem a během tří let postoupili do zemské ligy. V roce během 1941 založil i družstvo žen, které se pod jeho vedením dostalo do ligy již po dvou letech a na Mistrovství Čech 1943 skončilo na 2. místě. Po skončení války v roce 1945 a obnovení studia již hrál za výběr pražské Univerzity v tradičním souboji s Technikou, byl zařazen do širšího kádru mužů ČSR pro 4. ME 1946 a výkony v přípravných utkáních s výběrem americké armády si zajistil nominaci. Stal se dokonce kapitánem týmu, který v Ženevě vybojoval zatím náš jediný titul Mistrů Evropy. Jeho spoluhráči ve Švýcarsku byli Bobrovský, Drvota, Ezr, Hluchý, Křepela, Mrázek, Nerad, Šimáček, Toms, Trpkoš, Velenský a Vondráček. Po šampionátu absolvoval s ligovým Uncasem Praha vítězné „tažení“ Francií a na prvních poválečných SALH 1947 pomohl vybojovat v Paříži týmu vysokoškoláků ČSR prvenství a titul akademických mistrů světa.
Po náhradní vojenské službě hrál v roce 1948 ligu za Sokol Pražský a po rozpadu tohoto družstva přešel do Slavie Praha, které pomohl k postupu do ligy. V roce 1949 vedl 3 měsíce přípravu akademiků Rumunska pro SALH v Budapešti. Po návratu a nešťastném úrazu při ligovém utkání Slavie ukončil působení ve vrcholovém basketbalu, do roku 1962 si příležitostně a pro radost zahrál za Slavii PF Praha.

Judo:
S tímto sportem (v té době nazývaném jiu-jitsu) se seznámil v letech 1942–1944 na státních kurzech instruktorů a rozhodčích a začal jej provozovat závodně. Největším úspěchem se pro něj stal titul mistra ČOS a ČSR těžké váhy v roce 1948, spojený se ziskem I. Danu. Poznatky z pádové techniky juda zakomponoval do volejbalové metodiky a techniku „vybírání míče jednoruč při pádu stranou“ s pomocí bezpečných judo-pádů (popř. judo-kotoulů pro rychlé zvednutí) naši volejbalisté v této době často s úspěchem využívali.

Funkcionářské aktivity:
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se účastnil státních kurzů pro instruktory a rozhodčí basketbalu, volejbalu a juda, na těchto kurzech pak začal působit jako instruktor a zkušební komisař. Aktivní byl i jako rozhodčí, ve volejbalu řídil např. utkání protektorátního mistrovství mužů 1942 v Pardubicích, v basketbalu utkání české zemské ligy v roce 1943. Po válce začal působit v odborných komisích svazů basketbalu (košíkové), juda a volejbalu (odbíjené), dále uvedeny pouze aktivity volejbalové.

V letech 1961–1971 byl členem a předsedou Ústřední metodické komise a členem Ústřední trenérské rady ČSVS (ÚSO ČSTV). V roce 1966 v rámci pražského MS byl zasedáním FIVB zvolen členem její Komise pravidel hry (CLJ), v roce 1969 se stal sekretářem této komise, od roku 1970 viceprezidentem a v letech 1978–1980 jejím prezidentem a členem Správní rady FIVB.
Podílel se na tvorbě, prověřování a zavádění řady změn s cílem pravidla zjednodušit a zobjektivnit činnost rozhodčích (povolení přešlapu střední čáry, zavedení postranních antének, povolení přesahu bloků, nezapočítávání bloku do tří úderů, zavedení karet rozhodčích aj.).
Od roku 1970 byl členem řídících komisí (jury) a komisí rozhodčích (SAC) při významných soutěžích FIVB, počínaje MS 1970 v Bulharsku a konče OH 1980 v Moskvě. Za jedinečný a významný je považován jeho návrh nové koncepce pravidel FIVB a jejich kompletní přepracování, schválené při OH 1980 v Moskvě. Z našich pravidel z roku 1976 byly pravidly FIVB převzaty mj. diagramy a originální kresby gest rukou (znamení) rozhodčích od Ivany Stibitzové Kočové.

Publikační činnost:
Od roku 1950 zveřejnil přes 200 odborných článků a statí z oblasti teorie a metodiky sportovních her (s převahou článků o volejbalu) a řada z nich byla otištěna v zahraničních časopisech a příručkách. Ke své výuce vydal 12 vysokoškolských skript a na řadě dalších spolupracoval. Mimořádný zájem nejen doma, ale i v zahraničí získalo skriptum „Sportovní hry II – Odbíjená“ z roku 1954 s novou originální systematikou a metodikou, doplněné 300 diagramy (kinogramy) a kresbami autorovy manželky Anny Stibitzové. V roce 1958 bylo přeloženo v NDR a Rumunsku a ve stejném roce bylo u nás vydáno Sportovním a turistickým nakladatelstvím (STN) v knižní, bohatě ilustrované podobě pod názvem „Odbíjená“. Tato publikace byla přeložena v roce 1959 v Rumunsku, v roce 1960 v SSSR (vydána nákladem 24 000 kusů) a o povolení částečných překladů požádala autora Brazílie, Polsko, Nizozemsko a NSR.
V této publikaci jsou stránky 172–177 věnovány nácviku a optimálními provedení „spodního odbití obouruč“, které autor v publikaci nazývá „bagrem“. Tento pojem se rychle ujal (používá dodnes) a autora lze pokládat za vynálezce a propagátora tzv. „českého bagru“. Ten byl až do 70. let (nástupu Japonců do světového volejbalu a „bagru japonského“) pokládám za nejlepší techniku pro příjem razantního soupeřova podání a bezpádové vybírání míčů v poli. V roce 1968 se publikace „Odbíjená“ (doplněná o nové autorovy poznatky) dočkala reedice u nakladatelství Olympia.

Zdeněk Vrbenský