4. MS muži 1960 - Rio de Janeiro (BRA) 28.10.-11.11.1960

 

 

ČSSR	- Argentina	3:0 (7,8,6) sk. C
	- Maďarsko	3:1 (9,-10,13,6) sk. C, 1. místo ve skupině
	- Polsko	3:1 (-13,10,10,13) finálová skupina
	- Japonsko	3:0 (13,11,9) finálová skupina
	- Brazílie	3:0 (13,8,6) finálová skupina
	- USA	3:0 (9,8,0) finálová skupina
	- Venezuela	3:0 (6,3,0) finálová skupina
	- SSSR	0:3 (-12,-10,-4) finálová skupina
	- Francie	3:0 (8,8,4) finálová skupina
	- Rumunsko	3:2 (6,-11,12,-15,11) finálová skupina

 

Obhajovat titul mistrů světa, to není žádná maličkost. Zvláště v případě, že od zisku k obhajobě uplynou čtyři roky. Za tu dobu se může v reprezentačním dresu vyměnit celá jedna garnitura hráčů. Po vítězném mistrovství Evropy v Praze v roce 1958 se s reprezentací rozloučili vynikající volejbalisté Láznička, Synovec, Tesař a Purnoch, na světový šampionát 1960 do daleké Brazílie ze „staré gardy“ mistrů světa 1956 zbylo jen pět hráčů - Malý, Musil, Paldus, Paulus a Golian. Ti se vešli do nominace trenéra Josefa Kozáka.

 

Trenér Kozák nebyl příliš spokojen s tím, jak jeho svěřence připravuje pro reprezentační úkoly liga. Proto se rozhodl, že výběr svolá ke společné přípravě, jejíž součástí byla i příprava na nezvyklé klimatické podmínky (trénovalo se v přetopených tělocvičnách), které čekají na jihoamerickém kontinentě. V Praze pak dvoutýdenní soustředění dalo konečnou odpověď na to, kdo nás bude za oceánem reprezentovat - V. Šmídl, Z. Humhal, L. Toman, J. Veselko, J. Šorm, Z. Malý, J. Musil, J. Paldus, J. Stolařík, K. Paulus, V. Šášinka a B. Golian. Vědělo se také, že obhájit minule získaný titul nebude vůbec jednoduché, i když přece jen naděje doutnala jako podpálený mech. „Pochopitelně, že chceme vyhrát,“ říkal tenkrát před odletem trenér. „Ale chtít a vyhrát, to je velký rozdíl ... Za největšího soupeře považujeme družstvo SSSR, navíc neznáme jeho sílu, neboť jsme se s ním v letošním roce nestřetli ...“

 

Až teprve na místě se upřesnil počet startujících zemí. Na poslední chvíli odvolaly start Indie, Mexiko a Dominikánská republika, takže o titul nakonec soupeřilo čtrnáct reprezentačních družstev. V opravdu nezvyklých podmínkách - po přistání v Rio de Janeiru byly teploty čtyřicet stupňů ve stínu. A to se šampionát hrál na konci října a v první polovině listopadu!

 

Naši reprezentanti (hráli v Sao Paulu) procházeli turnajem naprosto hladce. Zdolali sedm soupeřů se ztrátou pouhých dvou setů a bylo jasné, že teprve osmý souboj všechno rozhodne. Nastupovali proti celku SSSR. Ten tvořila jména, která se pak stala synonymem neporazitelnosti na dlouhou dobu - Bugajenkov, Burobin, Mondzolevskij, Pojarkov, Česnokov, Fasachov (tucet doplňovali ještě Arošidze, Gajkovoj, Gerasimov, Kovalenko, Libinš a Jakovlev).

 

„Utkání Československo - SSSR bylo zatím největším magnetem mistrovství světa, dovedlo naplnit brazilskou halu Maracaná 20 000 diváky, kteří očekávali vrcholné volejbalové střetnutí. Avšak utkání více slibovalo, než přineslo. Pouze první set byl ukázkou, jak má vypadat hra mistrů. Českoslovenští i sovětští volejbalisté předváděli skvělé akce a potlesk nebral konce. Ačkoliv českoslovenští hráči set prohráli, nebylo nic ztraceno. Druhý set opět napovídal, že střetnutí bude urputné. Bylo až do stavu 10:10. V této fázi dosáhla hra vysoké úrovně a v tomto okamžiku se také na družstvo obhajující titul mistra světa přiřítila pohroma ... Byli to totiž sovětští hráči, kteří dovedli vystihnout, co je potřeba v tomto okamžiku dělat. Přešli ze silové hry k technice a set jasně vyhráli. Českoslovenští hráči ztratili sebedůvěru, propadli nervozitě a na hřišti už prakticky neexistovali ... Po celý čas si udržel dobrý výkon jen jediný hráč - a to Paulus“. Tolik citát z tehdejších novin.

 

Bylo tedy jasné, že zlaté medaile získá SSSR. Ovšem ještě byly v sázce stříbrné, o které se československý tým musel na závěr mistrovství poprat s tradičním nelehkým soupeřem - Rumunskem. Takhle duel viděl tehdejší ústřední trenér V. Matiášek:

 

„Do utkání nastoupila šestka Toman, Malý, Golian, Paldus, Musil a Humhal. Tyto hráče v průběhu střídali Šmídl, Šorm, Paulus, Šášinka.

 

A tak nakonec se přece jen stříbrné medaile stěhovali do zavazadel československých volejbalistů.

Zklamání? Ani ne, všichni se shodli na tom, že sovětský celek byl tentokrát silnější. Dá se také říct, že brazilské mistrovství světa bylo už prvním signálem nástupu Asie na volejbalovou scénu, právě tady začal japonský útok na nejvyšší mety. Není se ani čemu divit, vždyť v roce 1960 byly naposledy bez volejbalu olympijské hry v Římě, Tokio 1964 už se na volejbalisty těšilo. A právě z tohoto důvodu bylo i další pokračování světových šampionátů ne za čtyři, ale za dva roky.