Po deseti letech se loučí s Itálií. Donovan Džavoronok míří do Japonska a těší se na beachvolejbal

Jak hodnotíte loňskou sezonu? Mohla dopadnout lépe v Perugii?

Ne, nemohla. Tohle se povedlo jenom Trentinu, ale my jsme ještě navíc přidali italský Superpohár. Takže jsme se stali nejúspěšnější týmem celé Itálie. Je to pro mě moc velká pocta, že jsem mohl být v tomto týmu. Mohl jsem občas přiložit ruku k dílu a být nápomocen. Bylo to složitější, protože v předloňské sezoně jsem si přetrhal vazy v koleni. Nevěděl jsem vůbec o tom, jak dopadne rehabilitace, jak to se mnou bude vypadat, jestli budu schopný hrát, jestli se zvládnu zpátky vrátit naplno. To zranění bylo fakt vážné. Postupně jsem se do toho dostával. Šel jsem do Perugie také kvůli tomu, že jsem věděl, že na mě nebude naložená hlavní role. Neměl jsem od začátku takovou herní zátěž, to jsem vyžadoval. A klub to dodržel. Za to jsem moc vděčný. Postupně jsem začal dostávat více šancí.

Kdy jste si začal zase více věřit po zranění?

Kolem Vánoc přišel ten zlomový bod, kdy jsem zranění hodil za hlavu a už jsem se zpátky přibližoval mé formě. Dokázal jsem se vrátit a vyhrát tolik trofejí. Takže já nemůžu být vděčnější.

Jaký triumf nebo úspěch byl pro vás nejvíce emotivní?

Já si myslím, že asi ten první. My jsme hráli v půlce prosince v Brazílii mistrovství světa klubů. Během sezony jsme prohráli dva zápasy v lize, což je u Perugie problém. Atmosféra nebyla tak pozitivní. Já jsem tam měl hezké momenty – dostal jsem se na kurt a otočili jsme to. Tím jsme si dokázali, že umíme porazit kohokoliv. Dojeli jsme to na této vlně až do konce sezony.

Itálii opouštíte po deseti letech, jak moc to bylo pro vás těžké?

Po deseti letech odcházím a emotivní to určitě bylo. Já jsem si to ze začátku neuvědomoval – kdybych se vloni nezranil, tak bych byl v Japonsku už letos. A jsem moc rád, že jsem vydržel o rok déle v Itálii a byl součástí tohoto skvělého týmu. Ale v hlavě jsem byl připravený na odchod. Cítil jsem, že potřebuji nějakou změnu. Chtěl jsem nové výzvy a hrát třeba proti různým typům hráčů. Ono se to sice v Itálii hodně obměňuje, ale vlastně ten základ hráčů zůstává stejný. Mám rád nové výzvy a poznávat nové prostředí.

Jak se s vámi italská liga rozloučila?

Dostal jsem hezký dopis od italské federace. A nejhezčeji se se mnou rozloučila Monza, kde jsem trávil 6 let. Stal jsem se nejvíce bodujícím hráčem jejich historie a zároveň hráč s nejvíce esy v historii klubu. Zavolali mi funkcionáři a bylo to hezké. Potěšilo mě, jak si na mě vzpomněli. Ale třeba se jednou do Itálie vrátím.

Když jste před deseti lety v Itálii začínal, čekal jste, že dosáhnete takových úspěchů?

Vůbec. Mým snem bylo hrát jednou v Itálii. Jak jsem se tam dostal, tak jsem si řekl – dobře, jsem tady. Pak jsem si řekl, že bych mohl být v nějakém týmu v základní sestavě. To se stalo vlastně druhým rokem a pak už jsem se vezl na té vlně. Věděl jsem, že jsem chtěl vyhrát a dostat se do týmů, které hrají o titul. V každé sezoně jsem si dával cíl, jak jsem rostl herně a postupně přijímal roli lídra, tak jsem měl čím dál větší očekávání. Samozřejmě se také stalo, že jsem udělal špatné rozhodnutí. Jsem ale rád za všechno, co se mi v Itálii stalo a přihodilo. Jsem rád a vděčný za to.

Jak se za 10 let italská liga proměnila?

Posunula se, samozřejmě. Před deseti lety se ještě vzpamatovávala z finanční krize. Tehdy velké hvězdy chodily do jiných lig. Když jsem tam přicházel, tak většina hvězd se zase vrátila do Itálie. Jejich reprezentace získala stříbro na OH, stal se obrovský boom. Celý národ ještě více miloval volejbalisty. Každý rok to šlo nahoru. Vítězové evropských pohárů jsou většinou z Itálie. Nikdy jsem tam neměl nic jistého – každý klub přivedl mladého dravého hráče, který mi byl konkurencí. Chtěli hrát na místě, kde jsem byl já. Každý den jste museli dokazovat svoji pozici a být lepší než ten druhý. Tohle táhne ultimátně ten tým, tohle jsem přesně miloval.

Jak došlo ke kontraktu s Japonskem?

S agentem jsme se v posledních letech bavili nad tím, že bych chtěl vyzkoušet něco jiného. Co jsem chtěl zvládnout a dokázat v Itálii, tak se povedlo. A jsem připravený na novou výzvu. Poslední dva a půl roku jsme to řešili. Když se můj agent bavil s kluby, informoval je o tom, že jsem volným hráčem. Měl jsem nabídky z Polska, Turecka a z Číny. Jenže já měl v hlavě Japonsko, protože po olympiádě v Tokiu investovali velký balík peněz do sektoru volejbalu. Každý rok ta liga šla nahoru. Postupně umožnili angažovat více zahraničních hráčů v týmu. Před pěti lety tam bylo těžké se dostat, mohli být jeden nebo dva cizinci na tým. Teď jich je tam pět, což se dostává na evropské poměry. Japonsko mě tedy zajímalo ze všeho nejvíce, ale nechal jsem tomu volný průběh. Agent odjel do Japonska a přišly dvě nabídky. Já se pro jednu z nich rozhodl.

A co víte o vašem novém týmu?

Jmenuje se Wolfdogs Nagoya. Je to tým, který patří dlouhodobě mezi top 4. Každý rok se snaží hrát o titul nebo aspoň o medaile. Prošli jím velké hvězdy, jako například Bartosz Kurek nebo Tine Urnaut. Já jsem měl s nimi možnost se pobavit předtím, než jsem podepsal smlouvu. Všichni mi ten tým doporučili. Co se týče lidské stránky a profesionality, tak jsou na světové úrovni a nebude mi tam nic chybět. Už delší dobu tam působí italský trenér, kterého znám dobře z italské ligy, kde prvních pět šest let jsme hráli proti sobě. Měl jsem s ním vždycky dobré vztahy. Moc se tam těším a jsem rád a vděčný za jejich nabídku a chci udělat všechno proto, abych jim ukázal, že se nespletli.

Na jak dlouho tam máte smlouvu?

Na rok. Nováčkům dávají většinou smlouvu na rok. Když půjde všechno dobře a oběma se spolupráce bude líbit, tak se dá prodloužit na více let. Jsem vděčný, že jsem s nimi podepsal smlouvu na rok a udělám všechno pro to, abych si to tam mohl prodloužit.

V jaké tam budete pozici?

Měl bych být hlavním útočným tahounem.

Vybíráte si angažmá také podle kuchyně? Itálie je vyhlášená svojí gastronomií, Japonsko také…

Asi to tak vypadá. Já se moc těším, japonskou kuchyni miluji, přítelkyně ještě více. Kultura a jídlo jsou vždycky příjemné plusy.

A je vidět, že je v Asii velký volejbalový boom?

Ano. My jsme s Perugií letěli před sezonou na přátelské zápasy proti jednomu z nejlepších japonských týmů. Odehráli jsme dva přáteláky a na každém zápase byla vyprodaná hala, kde bylo 15 000 diváků. A to si ještě nemohli zakoupit lístky na dva dny. Byli jsme tam v televizi a měli lidi před hotelem. Japonský kapitán volejbalu je tam obrovská celebrita. Volejbal je údajně v Japonsku po baseballu druhý nejpopulárnější sport aktuálně. Já se moc těším. Můj klub dostal ocenění za nejlepší fanklub v celé japonské lize. Na většinu zápasů mají vyprodáno.

Jak stíháte sledovat český volejbal – na klubové, ale také na reprezentační úrovni?

Zápasy úplně sledovat nestíhám, ale vždycky se pak po očku kouknu na výsledky. S několika hráči jsem v kontaktu. Letos bylo skvělé, že jsme hráli v Lize mistrů se Lvi Praha. Tak jsem toho viděl více než normálně.

A chtěl byste se někdy vrátit do reprezentace? Třeba v rámci dalšího reprezentačního cyklu…

Jo, nezavrhuji to. Určitě. S trenérem Novákem jsme byli v kontaktu minulé dva roky. Tím, že jsem si zranil koleno, tak jsem byl vloni mimo hru. Potřeboval jsem se plně zrehabilitovat a natrénovat. Když se jezdí po reprezentačních povinnostech, čas na individuální doléčení není takový. Proto jsme se domluvili, že dám přednost léčbě kolena a do budoucna si dáme vědět.

Láká vás účast na mistrovství světa v příštím roce?

Zatím tomu nechávám volný průběh. Uvidíme, jak dopadne příští sezona. V jakém budu psychickém a fyzickém rozpoložení.

Zároveň máte velmi rád beachvolejbal. Je stále vaší největší relaxací?

Přesně tak. Letos je pro mě beachvolejbal jako Vánoce. V minulém roce jsem to musel vynechat, protože jsem měl zranění. Furt se nic nezměnilo. Chtěl bych se po konci v šestkovém volejbale tomuto sportu věnovat naplno. Třeba si zkusit s mým bráchou jeden olympijský cyklus. Zkusit se třeba kvalifikovat, hezky si zahrát před koncem kariéry. Já i brácha jsme vyrůstali na písku, mí rodiče mají klub v Brně. Máma s tátou pro nás byli vzory, to pořád zůstalo. Já jsem beachař, který hraje šestky. Beachvolejbal je pro mě srdcovka a vždycky bude.

A jak jste hrdý na bráchu Matyáše?

Moc, protože to neměl lehké po tom, co skončil v šestkách. Jsem hrdý na to, jak vyrostl fyzicky a mentálně. Moc hezky se mi dívá na jeho zápasy, i když jsem při jeho zápasech nervóznější ještě více než u těch svých. Je skvělé, kam to dotáhl a vidím tam jenom možnosti zlepšení. Není to jeho strop a má na to se dostat mezi světovou špičku. V té širší špičce už je.

Co vás čeká?

O víkendu jsem se zúčastnil tříhvězdičkového turnaje v Uherském Hradišti, šlo o Český pohár. Hrál jsem s kamarádem Jindrou Zavadilem a skončili jsme na třetím místě. Tento týden pojedeme s bráchou na Super pohár do Polska. Tam se moc těšíme, měla by tam být dobrá konkurence. Snad to bráchovi nepokazím. Bude to jedna z nejvíce prestižních našich společných akcí. A pak bychom si měli zahrát s Honzou Hadravou nějaké turnaje ve Švýcarsku nebo v Rakousku. Uvidíme, kam se dostaneme na divoké karty. Jsme závislí na tom, že nás tam pořadatelé chtějí. (smích)

A pak už jen Japonsko, koncem srpna…

Ano, už jedeme několik týdnů učení japonštiny. Máme na to s přítelkyní učitelku. Budu rád, když se po příletu představím v japonštině. Ale mluvení mi bude trvat trochu déle.