Šépka a Sedlák: V Ostravě jsme si dokázali, že můžeme porazit top týmy

Pohodoví kluci, kteří si z ničeho moc nedělají. Ani ze senzačního 9. místa na J&T Banka Ostrava Beach Pro 2024. O sezoně 2025, zápasových rituálech, hodinách etikety s italskými trenéry, tréninkových metodách nebo dokonce o (ne)praní vítězných kraťasů jsme si z kraje roku povídali s českými mužskými dvojkami Jirkou Sedlákem a Kubou Šépkou.

Co vlastně takhle po novém roce typicky dělá beachvolejbalista, když je sezona stále poměrně daleko?

Kuba: Turnaje začínají až v březnu, takže teď s Jirkou trávíme čas v Česku a máme objemovou část přípravy. Posilovna, tréninky na písku, posilovna a pořád takhle dokola.

Jirka: Přesně tak, je to pro nás důležitý období, kdy můžeme pracovat a zlepšovat se. Máme někdy až šest dní v týdnu tréninky, silovými cvičeními trávíme opravdu hodně času. Věříme, že nás to posune dál a budeme se v sezoně zlepšovat.

Jak se člověk stane beachvolejbalistou? Byli to pro vás rodiče, kdo hrál hlavní roli ve vaší cestě?

Kuba: Tak u mě ta cesta byla jednoduchá, protože moje maminka hrála volejbal na škole a já s bráchou jsme chtěli zkusit hrát taky. Měli jsme beachvolejbalový klub přímo u školy, tak jsme si řekli, že to chceme zkusit a začalo nás to moc bavit. Jsem čistokrevný beachař, šestky jsem hrál jenom párkrát pro zábavu.

Jirka: Táta hrával volejbal už v době, kdy jsem se narodil a mám taky o dva roky staršího bráchu. Táta nás vždycky bral s sebou na své turnaje a zápasy, kde jsme si s bráchou pinkali. Začal jsem teda v Sokole Brno I, kde jsem doteď, a už od začátku jsme to měli zaměřený víc na beachvolejbal, ale přes zimu jsme hrávali i šestky, takže se dá říct, že z každého mám to nejlepší, ale i to nejhorší.

Jako dvojice spolu hrajete teprve lehce přes rok. Jak jste se dali dohromady? A je 9. místo v Ostravě zatím vaším největším úspěchem kariéry?

Jirka: V národním týmu jsem od konce roku 2023, kdy jsme s Kubou hráli první turnaj v Brazílii, což je stejný turnaj, kterým jsme rok 2024 spolu zakončili. Jinak ale na začátku nebylo jasné, jestli budu hrát s Kubou nebo Tadeášem Trousilem, ale nakonec nás italští trenéři spojili s Kubou dohromady.  K druhé části otázky je to jednoduché, Ostrava pro nás byla fakt zlomový turnaj, kde jsme odehráli dobré zápasy proti některým z nejlepších týmů na světě. A to nás pozvedlo hodně hlavně psychicky, že jsme si začali mnohem víc věřit a taky jsme se tak nějak jako trochu víc dostali do povědomí fanoušků. Občas i teď se nám dostává podpory od lidí, kteří nám fandí takhle na dálku, což vůbec celé začalo našimi výsledky v Ostravě.

Kuba: Jirka je skvělý hráč a kamarád do nepohody a jsem rád, že jsme se takhle spolu dali dohromady. Co se týče úspěchů, budu opakovat Jirku. Byl to náš první velký turnaj Elite 16, kde se nám podařilo trochu víc se prosadit proti světový konkurenci. Pak se dá taky počítat 5. místo z mistrovství Evropy, ale tam jsme se dostali pouze díky výsledku z Ostravy, takže ji jednoznačně řadíme výš.

Výhry nad Nizozemci a Němci vás poslaly až do osmifinále. Když se nyní ohlédnete, co vám z turnaje nejvíc utkvělo v paměti a na který ze zápasů vzpomínáte nejraději?

Jirka: Tak pro mě to byly překvapivě ne Nizozemci (Boermans/de Groot, pozdější stříbrní medailisté) hned první zápas, ani ten poslední (Immers/ van de Velde), ale byli to Němci Pfretzschner a Winter, u kterých jsme se původně i s trenérem bavili o tom, že z té naší skupiny to bude tým, na který máme největší šanci a byli jsme na ně podle mě připravení nejvíc mentálně s tím, že to bude tým, který prostě musíme porazit. V tom samotným zápase si myslím, že jsme udělali naprostý minimum chyb a přetlačili jsme je takřka v každém aspektu a strašně se to podepsalo i na tom, jak jsme pokračovali dál.

Kuba: Při tom prvním zápase a výhře nad Boermansem a de Grootem jsem byl v šoku a vlastně jsem moc nepobíral, co se vlastně stalo. Byl to úlet. Ta druhá výhra nad Němci nám ale pak vlastně přinesla jistotu postupu ze skupiny, což byl ještě za mě o trochu neuvěřitelnější zážitek. U těch Němců už jsem to pochopil mnohem rychleji, co je to za úspěch, a o to silnější to pro mě bylo. Celkově jsme si dokázali, že umíme hrát fakt s každým a utvrdilo nás to v tom, abychom pokračovali v naší takticky pojaté hře, kterou nám trenéři šijou na míru.

Zmiňujete italské trenéry. Přibližte nám tohle mezinárodní soužití a třeba nějaké neobvyklosti, na které jste si museli zvyknout?

Jirka: Jo, je to zajímavé. Určitě musím zmínit jídelníček. Když jsme ho společně s trenéry Andreou Tomatisem a Valeriem Vaccarem skládali, tak na naše česká jídla trenéři koukali hodně vyjeveně. Moc z české kuchyně nám toho tam nezbylo, ale ona ani není moc vhodná pro vrcholové sportovce, co si budeme povídat. Jinak je to ale úplně v pohodě. S trenéry si rozumíme a věříme si společně, že jdeme správným směrem. Během sezony pak spolu trávíme dost času, hrajeme třeba i karetní hry, když máme zrovna chvilku.

Kuba: Pro mě teda byly velkou změnou ty italský kafíčka, protože jsem moc kafe dříve nepil. Byl tam hned od začátku takový nepřímý nátlak, že když nás trénují Italové, tak bychom si měli aspoň jedno denně dát (směje se). S tím se taky pojí i taková ta italská etiketa, jak se při pití kávy chovat, není to tak jednoduchý s těma našima trenérama. Prostě si každý ráno před tréninkem nebo zápasem s Jirkou dáme espresso. To už k tomu prostě patří, bez kofeinu už asi nedokážeme fungovat. A pak je tu i italská kuchyně, takže kvalitní pasta a podobně. Na turnajích se ve volných chvílích taky často bavíme stolními hrami. Třeba když hrajeme „BANG!”, tak si můžete vsadit na to, že se náš kondiční kouč Valerio vystřílí vždycky jako první. Nezáleží vůbec na tom, jakou roli v tom kole má.

Hodně času trávíte v zahraničí a na cestách. Dokázali byste to za uplynulý rok spočítat?

Kuba: Tak když bychom vzali zemi, kde jsme strávili nejvíc času, tak je to Brazílie. Dva turnaje úrovně Challenge, akademické mistrovství světa a dva další turnaje. Když jsem to počítal, tak v Brazílii jsme za těch 365 dní strávili asi dva měsíce. Další zemí, kde jsme často, je díky našim trenérům samozřejmě Itálie.

Jirka: Když to tak celkově sčítám, tak jsme v zahraničí kolem půl roku, což je fakt hodně. Je to hlavně na turnajích, ale také na soustředěních a tak podobně. Obecně pak platí, že nejintenzivnější přípravu máme právě když jsme v Česku.

Taková zátěž pak asi vyžaduje dobít baterky a taky si trochu orazit. Jak rádi trávíte volný čas mimo turnajový kolotoč?

Kuba: Já třeba doháním společenský kontakt, takže se hodně vídám s přáteli. Jinak si jdu taky občas zasportovat, většinou i zkouším jiné sporty, například tenis. Nebo si jdu zahrát i beach se spolužáky, ale celkově se snažím víc odpočívat a věnovat se třeba školním aktivitám a dohánět tyhle resty.

Jirka: Jo, je to tak, úplné volno máme jen zřídka. A když jsem zrovna nedělal školu, tak se musím přiznat, že jsem velký milovník filmů a seriálů, takže když jsem vlastně neměl nic lepšího na práci, tak jsem se rád koukám na filmy a seriály. Ale samozřejmě nejsem dejme tomu úplně introvert, takže rád trávím spoustu času s kamarády. Nejvíc jich mám v Brně, kde jsem žil skoro celý život. Ale i v Praze kromě Kubyho už pár známých mám.

Máte nějaké vzory mezi sportovci nebo známými osobnostmi? S kým byste se rádi setkali a třeba načerpali jeho zkušenosti?

Kuba: Na mě vždycky působil jako velký profík a dobrý a férový člověk tenista Roger Federer, takže když bych si mohl vybrat, tak asi rád potkám jeho. Mám ale spoustu oblíbenců a snažím se inspirovat napříč různými lidmi nejen sportovci, takže tohle je pro mě těžká otázka.

Jirka: Tak já bych se rozhodně chtěl sejít s naším panem prezidentem. Dát si s ním večeři možná i pivo. Vypadá jako člověk, který by si to pivo dal a popovídat si o jeho zkušenostech ze života, to by bylo skvělý. Takže pokud nás pan prezident někdy pozve na hrad, tak oba dva to samozřejmě s radostí přijmeme.

Musíme se také zastavit u sportovní módy. Je něco, bez čeho nemůžete odjet na turnaj nebo nastoupit k zápasu? Asi víte, kam míříme...

Jirka: Spousta diváků mě zná hlavně jako hráče, co hraje v čelence a možná si někteří myslí, že jsem to okopíroval od Davida Åhmana nebo od jiných, kteří se taky pohybují na světovém okruhu. Ale pravda je, že já už to mám od roku 2020, kdy mě jeden spoluhráč a kamarád trefil do obličeje tak krásně, že jsem si pak musel obvázat hlavu. Vyhovovalo mi to tehdy ne z hlediska stylu, ale kvůli tomu, že se hodně potím a ten pot mi netekl do očí a na brýle. Takže jsem zjistil, že je to pro mě docela dobrý módní doplněk a od té doby hraju v čelence.

Kuba: Tak pro mě to asi budou nebo pro nás oba to budou taky výherní kraťasy a někdy také výherní dresy, který se v průběhu turnaje samozřejmě nesmí měnit. To je taková tradice, která myslím si, že je u každého beachaře stejná. Už se nám s Jirkou jednou povedlo zapomenout si dresy výherní i nevýherní na pokoji. Naštěstí nás zachránil druhý český tým Tadeáš Trousil a David Westphal, který zrovna byl na stejném turnaji a ti u sebe svoje dresy měli, takže nám je po svém zápase půjčili.

A co když postoupíte daleko a výbava dostane zabrat, stále neměníte?

Kuba: Kdyby se tohle povedlo nám, tak bychom to drželi pořád a kraťasy bychom neměnili. Ani v Ostravě jsme se od toho neodklonili a všechny zápasy odehráli v jedněch kraťasech, ale tam to bylo trochu i tím, že jsme fakt měli bohužel jen jedny jediný sebou.

Jirka: Teď už jich máme každý víc, takže když prohrajeme, naopak hned kraťasy měníme, nepříjemného odéru se tak fanoušci bát minimálně po prohrách nemusí. U týmů, co hrají o medaile je to asi jiný, když diváci chtějí třeba podpisy nebo fotky, tak věřím tomu, že nejeden z nich musí předtím zadržet dech, protože často tohle nastává po zápasech o medaile, když už ty trenky jsou dost použitý.

Máte nějaké rituály nebo zvyklosti, které pravidelně během zápasů opakuje?

Kuba: Vlastně právě vloni v Ostravě jsme si vyvinuli rituál na to, abychom trochu setřepali před zápasem nebo i během zápasu nervy. Jde o to, že si jenom rychle zabroukáme nějakou melodii nebo nějakou písničku během time outu na lavičce, abychom se trošičku pousmáli a mohli jsme se trochu víc soustředit.

Jirka: Ta písnička se mění, podle toho, co zrovna posloucháme nebo co je aktuální. V Ostravě to bylo Pedro Pedro. Prostě si zabroukáme takovou písničku, ta nás oba dva vždycky rozesměje a pak si zopakujeme ty taktický pokyny a jdeme znovu na to. V Ostravě se to osvědčilo a ukázalo se to i na našich výkonech. Od Ostravy to vlastně děláme pořád dokola.

Co si slibujete od roku 2025 a je něco, co byste chtěli vzkázat vašim fanouškům a podporovatelům?

Jirka: Jak už v průběhu celého roku, tak především na turnaji v Ostravě, kde jsme se s vámi mohli vidět osobně a mohli jsme před vámi předvést naše výkony, jsme opravdu cítili vzrůstající podporu, za což chceme všem moc poděkovat. Tolik entuziasmu pro beachvolejbal a tolik možností přidat zkušenosti jsme dlouho nezažili. Mohli jsme díky tomu načerpat tu pozitivní energii z publika a vydat ze sebe to nejlepší. Stojí za námi taky další kamarádi, rodina, trenéři, takže dík patří i jim.

Kuba: Doufáme, že se v Dolních Vítkovicích v tak nádherných kulisách ukážeme i tenhle rok, že zabojujeme o to, abychom měli co nejvíc bodů v žebříčku, aby se na tenhle výborně zorganizovaný turnaj dostalo co nejvíc českých dvojic a třeba ty divoké karty byly rozloženy mezi další dvojice. Těšíme se na všechny fanoušky a doufáme, že pokud v Ostravě budeme, přineseme nějaké to české vítězství.

 

Autor: Ostrava Beach Pro